Mám dva kamarády, kteří navštívili Argentinu. Jednoho místní lidé zmlátili a obrali o všechno brzy po příjezdu. Kromě toho vyprávěl zážitek, jak si koupil nějaké jídlo, seděl jen tak na lavičce, přišel nějaký cizí týpek, strčil mu svůj obličej před ten jeho, něco nenávistným stylem řekl, praštil mu do ruky, takže mu to jídlo vyletělo a odešel. Říká, že něco takového jinde nezažil a už by tam nikdy nejel. Pak mám druhého, který svou dovolenou v Buenos Aires popisuje jako naprosto pohodovou záležitost a místní lidé jsou prý vřelí, přátelští a s otevřeným srdcem. Podruhé už by tam prý také nejel, ale ne, proto, že by se mu tam nelíbilo, ale prostě už to tam viděl a příště chce zase jinam. A teď otázka, soudruzi...je ten první xenofobní blb, ubožák a rasista, zatímco ten druhý pohodový člověk plný optimismu, pozorumění a lidskosti?

Recipročně: Já jsem navštívil Mexiko. Potkal jsem tam veselé, přátelské lidi s otevřeným srdcem a odlétal jsem s pocitem, že mi ta země zase přirostla k tomu mému srdci.

Později jsem potkal jiného člověka, co taky navštívil Mexiko, a tvrdil, že mu tam někdo zkopíroval platební kartu a vyluxoval účet, že se bál jít už při stmívání na ulici (já se klidně pohyboval ulicemi Mexico City i v pozdní večerní době, díky svojí výšce jsem nepřehlédnutelný a neměl jsem sebemenší pocit, že by mi od místních něco hrozilo).

Na základě toho, jakou má kdo v cizí zemi zkušenost, nelze ani jednoho z Vašich kamarádů označit za blba, ubožáka a rasistu nebo pohodového člověka plného optimismu, porozumění a lidskosti.

Máte můj obdiv a skládám hlubokou poklonu, Davide. Myslím, že jste těm dvěma mladým a zamilovaným dal ještě dodatečně krásný dárek k Vánocům.

Moc pěkně napsáno. Nic víc vám nepřeju, než abyste to takto zvládali pořád a holka byla spokojená. Je to opravdu problém, my jim nerozumíme, často nechceme rozumět, máme dvojí metr, tím pádem oni jsou takoví a poskytují důvody jim nevěřit, prostě začarovaný kruh.

Víte stejně jim můžeme dát jen svoji důvěru a je jen na nich jak sní naloží.Já si mojí dcery vlastně moc vážím za to ,že si stála za svým a neměla a nemá to občas s reakcemi okolí lehké dodnes , ale........ ona je vlastně silná holka.

Zřejmě máme oba dvě dcery. Ten otcovský motiv je jasný - aby dítě bylo šťastné. Jak se to má ovšem dělat? Využít, i určitých finančních možností a koupit, na co ukáže prstem? To i lze, nicméně se tím podpílí vztah k hodnotě - ceně, obtížím nabytí ..

U mezilidských vtahů, je to ještě složitější. Má rodič - do toho mluvit? Jak to, že ona ví?- a hlavně ! Vím to pak vůbec já, že volba je dobrá ? Život mi prokázal, že mohu kecat do věcí = Za jejichž vývoj, ovšem převezmu Odpovědnost ! Rozhodl jsem dobře - blbě, nesu si tedy důsledky. Pak dcerám říkám, že je mi skutečně "Fuk, koho si vezmou", protože s jejich manželem žít nebudu ! ...

Štěstí dcer zajišťuji VŠ vzděláním, bytem do osobního vlastnictví a příkladem vlastního manželství. Ve svých úvahách jdu dále - Tady už ani nejde o ochranu jich samotných, to dělám jako ochranu JEJICH dětí BUDOUCÍCH ! Pak není třeba čekat na lékaře s modrýma očima, toho již máme, přece odstudovaného doma ... !

Pocházím z poměrů, kdy platil základní model štěstí - Budoucí, ucházející se muž, je vítán ! Přichází do rodiny - ucházet se ! Je opřen o své reálné výsledky, (toho již své) - vytvořeného. Je to logické, protože pojme roli Přednosty domácnosti, (pojem ze sčítání lidu 1921). Pak může pomýšlet ... Vůbec nejde o mne samotného, jde o ten model následný ! Vypadá to tak, že dcery si tuto zásadu přisvojily samy. Role odpovědných, budoucích matek. Těší mne to. Korektně ovšem dodávám, že stále jde - O prostý PŘEDPOKLAD ! O správnosti cest, pak rozhodne ten osvědčený - Kámoš ČAS + i to ŠTĚSTÍ. Obé, Vám Davide přeji ...

Karma a

Prosím nenadávejte a neurážejte mě. Tenhle blog jsem Vám dlužil, abych toto téma poctivě uzavřel.