To by nebyl pan Vlk, kdyby příběh týkající se tak obyčejné události jakou bylo shánění vytouženého bicyklu v dobách hluboké totality nezapletl alespoň závan erotického podtextu, který nesmí jako obvykle chybět v žádném jeho písání.

Ale jenom drobný závanek-Víte pane Horáku mně, když bylo 15, tak ta erotika byla můj nejoblíbenější koníček. Dneska už stejně rád třeba spím,nebo počítám peníze ,nebo jím, nebo piju dobré víno ,ale v 15................

Měla jsem Ukrajinu za 500 Kč, převod byl jak stroj z posilovny

No ale do dneška máš figuru jak modelka

Ten Favorit nebyl opravdu pro kazdeho. Z nasi party ho mel jenom jeden. Pozdeji studoval s Vaclavem Klausem u zahranicni ekonomii.

Ukrajina byla takové investiční kolo. Koupil jsem ji asi za 260 Kč (nevím už jestli to byla normální nebo výprodejová cena v místním Prioru), pak jsem zjistil, že na nějaké jezdění moc není tak skončila u mého otce. Ten na ní též nejezdil, zjistil, že je váhově nad jeho možnosti (i když měl jen jednu ruku, jiná kola zvládl), a tak ji prodal neojetou nějakému zájemci za 400 Kč. No uznejte, to bylo podobné zhodnocení jako u ojetého auta v době jejich prodeje na pořadník a nutnosti vinkulace. A proto Ukrajina bylo nejcennější kolo jaké jsem si kdy koupil, kdybych to byl tušil vzal jsem rovnou tři

S tou cenou jste mi pripomel inzeraty z padesatych let. Prodam Spartaka najeto 42 000 Kcs.

Na svou Ukrajinu vzpomínám s dojetím. Doplatil jsem na to, že - jak zaznělo tady v diskuzi - taky jsem si myslel, že je neukradnutelná. Tak jsem zámeček jen tak halabala na oko omotával, byl jsem líný vytahovat klíčky, a jednoho dne Ukrajina fuč.

Favorita jsem jako dětský nebo puberťácký sen neměl, protože jsem se na kole naučil v devatenácti. Na prvorepublikovém kole po pratetě. Když se mu neopravitelným způsobem zlomila klika, pořídil jsem si Esku. Ta padla do oka mojí ženě a já neprotestoval, protože na mne byla nízká. Koupil jsem, co zrovna bylo - Liberta Weekend. Hodně nepovedená věc, váhově srovnatelná s Ukrajinou. Logicky jsem začal toužit po Favoritovi a asi po půl roce shánění se mi zadařilo.

Jenže Favorit byl vymyšlený pro jízdu po asfaltu, dlažební kostky mu nedělaly dobře. Kvůli nedostatku náhradních dílů byl skoro pořád odstavený. A jednou mi padla do oka Ukrajina za 400 Kčs. To bylo terno. Vydržela mi pár let, jezdil jsem na ní i 105 km na chalupu a stačilo jí jen doklepávat klínky a promazávat. Až do té nešťastné krádeže. Ale to už začala éra horáků.

dám ti sem jednu příhodu, která není moje:

V dětství jsem měla jedno veliké přání. Přála jsem si kolo. Už skoro každý kluk i holka ho měli a já, ve svých deseti letech stále ne. Slíbila jsem rodičům, že budu mít na vysvědčení samé jedničky a jako odměnu bych chtěla skládačku značky Eska a hlavně musela mít fialovou barvu. Krátce po vysvědčení jsem odjela na pionýrský tábor a celé tři týdny se těšila domů na slíbenou odměnu. V duchu jsem se viděla, jak jezdím s kamarádkou Naďou, která měla na vysvědčení tři čtyřky a dostala ještě týž den skládačku stříbrné barvy – taková nespravedlnost! Po příjezdu domů mě čekalo zklamání. Moji rodiče kolo nesehnali ani v Liberci. Ale snaha mého otce byla velká, proto mě ještě týž večer naložil do starého embéčka a odvezl ke svému kolegovi do nedalekých Lázní Libverda, kde mi zakoupil za 100 Kčs kolo značky Ukrajina modré barvy. Protože kolo bylo velkých rozměrů a do auta by se nevešlo, musela jsem nasednout a domů se dopravit sama. Tatínek jel pomalu za mnou a sledoval, jak mi to jde na kole obřích rozměrů – ani na sedlo jsem nedosedla. Jak jsem tak jela a v duchu klela, stále se ohlížela, tak najednou prásk a skutálela jsem se přes příkop, křoví, rovnou do kravského lejna na pastvinu, kde se pásly krávy. Z kola byla osmička, já byla celá potlučená a zapáchala jsem. Tatínek byl samozřejmě naštvaný. Za několik dní bylo kolo opravené a otec, že si ho půjčí a zajede si na pivečko. Ale ouha, po několika hodinách vysedávání v hospůdce zjistil, že kolo zmizelo. Hurá! Radovala jsem se. Ale tatínek se nedal. Krádež oznámil příslušníkům Veřejné bezpečnosti a zanedlouho se kolo našlo. Leželo několik dní na dně řeky Smědé. Ale ani to nepřimělo moje rodiče koupit mi skládačku. Až do svých dvaceti let jsem jezdila na tomto kole, sloužilo mi při mých brigádách na poště i výletech s kamarádkami. Skládacího kola značky Eska jsem se nikdy nedočkala, ale možná, že tahle malá příhoda přispěla k mé celoživotní skromnosti.

a přesně o tom jsou Zkratky od Ivana Mládka - text zde: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/mladek-ivan/zkratky-15891 ve vašem případě, milý Vlku, to ovšem dopadlo dobře

Ukrajinu měl i můj táta, bylo to jediný kolo,který mi nezamčený nikdo neukradl ani na zábavě .....když jsme s eodstěhovala,moje mamka ho někomu podarovala..obrečela jsem ho, bylo to sice těžký,ale spolehlivý kolo.....

To by museli ještě někde ukrást barvu:)