Zemřel s Covidem

Tahle doba je plná smutných příběhů. Tohle je jeden z nich. Smutný příběh o veselém muži, který chtěl ještě aspoň chvíli žít naplno a utéct smrti.

Když jsem otevřel svůj obchod v novém městě byl jsem vděčný za každého zákazníka. Hned od začátku mi tam začal chodit velmi sympatický pár starších lidí.

Ona elegantní, příjemná dáma a pan ředitel v penzi. Často si koupili třeba celý filet Lososa a pán vždycky říkal:

"Ať si to ještě užiju pane, víte já mám 86 let, ale chci ještě chvilku žít na plno."

A pak mi líčili jak museli prodat svůj dům jednomu miliardáři, aby zaplatili dceřiny dluhy z podnikání a který, až se ženou zemřou, tak ho pan miliardář zboří a postaví tam činžák.

"Ale až s Květuškou umřeme pane!!! Až po smrti! Máme tam ve smlouvě zaručeno dožití a já ho hodlám pěkně rozčílit , rozhodl jsem se, že hned tak neumřu!"

"A víte co pane Vlk??? Já jsem si za ty prachy, co mi zbyly za dům, koupil zánovní Súvéčko a teď s ním řádím po okreskách a jezdím hrozně rychle pane! Rychle a zásadně s otevřeným okýnkem. Víte...... abych cítil ten ostrý vzduch, abych prostě cítil, že ještě žiju.! Mně se prostě ještě nechce umřít a tak jezdím strašně rychle, aby si mě ta smrt nevšimla."

"Víte, já jsem takový rychlý Olda." Rozesmál se pán.

A tuhle historku mi pan Olda vyprávěl pokaždé, když přišel na nákup a paní Květuška tam jen za ním stála a laskavě a shovívavě se umívala a měla takové moudré modré oči, které dopřávaly manželovi tu rychlou jízdu a víru , že ujede i samotné smrti.

A pak jednou paní Květuška přišla sama, že manželovi není dobře a dívala se na mě těma laskavýma modrýma očima a řekla.

"Pane Vlk, já jsem Vám chtěla poděkovat, že vždycky vyslechnete to manželovo vychloubání. On je velmi vážně nemocen, má akutní Leukémii a moc času už mu nezbývá."

A tak chodili, nakupovali Lososa a malinový sirup a chleba od našeho pekaře a máslo z farmy a pán mi vyprávěl, jak jezdí strašně rychle, rychleji než smrt a pak v záři najednou přestali chodit úplně.

A já měl trochu strach, co se s panem Oldou a paní Květuškou stalo v téhle smutné době.

A teď ve čtvrtek paní Květuška přišla sama na nákup a já hledal rychle roušku, protože jsem zrovna jedl jablko a ona mi říká:

"Kvůli mně nemusíte, já už to mám za sebou! A pak mi vyprávěla jak s panem Oldou dostali oba dva Covid a skončili v nemocnici a paní Květuška měla čtrnáct dnů velké horečky a rvala se o život a vyhrála.

Ale .............ale pan Olda, co jezdil rychleji než smrt ve svém Súvéčku, s tou přesilou Leukemie a Covidu svůj poslední závod prohrál........

A já tam stál a díval se přes ten pult na tu starou smutnou paní s těma laskavýma očima zalitýma slzami a nevěděl, co dělat. Jestli prostě mám ten pult oběhnout a prostě ji obejmout, nebo ji aspoň vzít za ruku, ale víte, jak my chlapi jsme prostě v těchhle věcech nemotorní a neobratní a tak jsem se jen pár kostrbatými slovy snažil vyjádřit , jak moc je mi to líto a .............. a paní Květuška viděla jak moc mě to seklo a tak se jen tiše usmála a řekla:

"A víte, to se asi ten náš miliardář brzo svého domu dočká, protože když už teď nejezdím s Oldou tak hodně rychle, smrt si mě určitě za chvíli všimne a já půjdu za ním.

Ale to nevadí pane Vlk. Aspoň budeme zase spolu. On byl pro mě vším." A s laskavým úsměvem odešla.

A víte co...........já tam ještě dlouho stál a hleděl tupě do zdi a bylo to tak dojemný, že jsem sám měl co dělat, abych neronil slzy do stovek a dvoustovek a pětistovek otevřené pokladny a dýchal jsem hluboce jak parní lokomotiva,abych nebrečel jak malý kluk..........................

Tak snad.................snad mají v tom nebi taky Súvéčka a taky pěkné asfaltové cesty a ostrý vzduch pane Oldo, moc na Vás myslím.