Miláčku, fakt musím jít do divadla???

A navíc jdeme na hru, kterou na mou žádost charakterizovala jako: "Mužské stárnutí v kostce z úst mistrů" To jako, že už jsem starej, tak abych věděl do čeho jdu??

"Chtěla jsem tě upozornit, že dneska večer jdeme spolu do divadla!" Zvedla mne manželka z rohu gauče, kde jsem obklopen opadaným jehličím ze stromku, obaly od čokolád, pytlíky od česnekových brambůrek a prázdnými lahvemi od alkoholu, zachumlán do, od našeho psa smradlavé, ale měkké deky, strávil posledních čtrnáct dnů.

"Ježiš!!! Proboha a v kolik? A musím?" Zamrmlal jsem z pod vousů plných drobků.

"Musíš, válíš se už moc dlouho a je to přece Vánoční dárek!" Naježila se manželka. 

"A nemohla by místo mě jít některá z..............!"

"Nemohla!! A neštvi mě, já chci aspoň jednou kulturně žít! Všichni v Hradišti si myslí, že jsem vdova, jak pořád všude chodím sama!" Uzavřela náš hovor manželka rázně.

A navíc jdeme na hru, kterou na mou žádost charakterizovala jako:

"Mužské stárnutí v kostce z úst mistrů!"

To jako chce, aby u mě vypukla intenzivní deprese, že mám za měsíc padesát. Co může být hergot zábavného na mužském stárnutí??

To jak mi řídnou vlasy a houstnou chlupy v uších? Nebo moje vrzající kolena? Nebo to, že jsem šedivej jak špinavý lední medvěd? Nebo to, že už mě ani nebaví, dívat se na porno?

A navíc teď po svátcích...................... co si jako mám oblíknout ?

Tepláky na gumu?

Prý sedíme v druhé řadě, jestli si dám svoje jediné tesilky, nebudu smět celou hru pořádně  dýchat. Nerad bych mistru Kostkovi vystřelil utrženým knoflíkem oko.

Nicméně vražedný pohled manželky mne donutil, abych přesto vstal více než hodinu před začátkem představení a oblékl se.

"Jediný do čeho se vlezu, jsou ty staré džíny a tričko s límečkem!" Křičím na ženu do koupelny v patře, kde už asi hodinu jedou fény, kulmy , depilační strojky, lak na nehty smrdí celým barákem a manželka osciluje mezi koupelnou a šatní skříní v ložnici, zkoušeje si nějaké další a další hadříky.

"Nemám co na sebe!" Zavrčí jen něco do hučení fénu.

A tak seběhnu dolů do zádveří a plně oblečen ve své staré džíny, tričko se špatně vyžehleným límečkem a svetrem z Tesca z výprodeje za sedmdesát pět  korun čekám, až se žena nahoře vyzuří, že si nemá co obléknout..

A samozřejmě, že za to můžu já, protože jsem strašně tlustej.

Čekám deset minut, patnáct minut, představení se blíží, dávno už jsme měli odjet, v zádveří je děsné vedro. Tak si rezignovaně vysvleču svetr.

Snažit se popohánět manželku v tomhle rozpoložení, že je nejvyšší čas k odjezdu, je hodně, ale opravdu hodně nebezpečné. No nic............. tak si ještě na chvíli sundám boty, je mi fakt vedro.

V tom se manželka přiřítí dolů a zahlídne, jak si hovím v sofa v zádveří.

"No........... co je prosím tě??? Musíme jet! Jak to, že ještě nejsi oblečený a nemáš boty??

Zase kvůli tobě přijdeme jako vždy pozdě!!!

Tak tohle je zase šťastné manželství v kostce milí přátelé!!!