Pravda sa ukáže na třetím schodku

"Dědo, dúfám, že tam nechlastáš v tom vinném sklepě, co tam hergot celé dni děláš?" Volávala babička na dědu, který se před letním hicem pečlivě ukrýval ve svém sklépku na dvoře.

"Nechlastám Mirečko, nechlastám, já tady enom šetřím srdéčko!" Volal děda, těžký kardiak, se sklépka a dolél si z koštéřa trošku loňského bílého.

"Ľahučké jak pěna Davidku. Ľahučké jak pěna." Říkavál. 

Posunul si slaměný klobůček z čela a utřel si do kapesníku zpocené čelo. Byl tehdy už po infarktu a "Nitroglycerýnku" jedl doslova hrsti.

Seděli jsme v relativním chládku a přítmí vinného sklepa a děda vyprávěl svoje oblíbené historky. Sice jsem je už slyšel tolikrát, ale stejně jsem se usmíval od ucha k uchu. Třeba tu, jak děda vyhrál v cirkuse stovku. A to byly tenkrát slušné prachy taková stovka!!

Děda byl taková sporá, ne moc vysoká figura a proto poctivě chodil do Sokola a cvičil s činkami, aby si na něho ti vysocí netrúfali. Dlouho odolával ženským svodům a oženil se skoro až ve třiceti. Protože měl kamaráda krejčího, chodil pečlivě oblékán podle poslední módy, navíc byl principál místního ochotnického loutkového divadla. No řečeno dnešními slovy, děda byl vlastně tak trochu vesnický "Pláyboy"

Doma to ovšem nikoho nezajímalo, chovali se býci na maso, kravka a chloubou malého hospodářství byli dva koně, chodilo se pracovat na pole. A tak to děda s hospodářskými zvířaty samozřejmě uměl.

Jednou přijel do vesnice, ve které děda bydlel, cirkus. To byla tehdy veliká událost. Na travnatém plácku se stavěl barevný, značně omlácený stan, v zadním rožku se pásl opelichaný velbloud a dva tlustí poníci. Jezdecký bělouš pohazoval zapletenou hřívou do copánků opodál a pak ještě děti děsil obrovský býk, přivázaný za nohu řetězem k těžkému kolíku, zaraženému poctivě do půdy. V  kleci dokonce vřískaly dvě opice a cizokrajné ptactvo.

Cirkusový silák, pečlivě natřen olejem a v přiléhavém trikotu, trénoval za maringotkou a předváděl vypracovanou muskulaturu. Po dvou dnech už půlka ženských z dědiny chodila s hrablema a motykou na rameni na pole tou delší cestou kolem Sokolovny, aby toho Samsóna aspoň zahlídly jedním očkem, šak u zpovědi sa to zatají a starý sa to nedozví.

Chlapi v hospodě "Na obecním" pak večer u piva živě diskutovali, jestlipak je  krasojezdkyně ohnivá Maďarka, nebo snad dokonce divoká Hispánka.

"Je taká trochu počerná.......... kruci ta bude divoká!"

Chlapi Legionáři, co viděli kus světa, dokonce rozumovali, že by to mohla být nějaká zchudlá tatarská kněžna někde z Krymu, co utekla před bolševiky a schovává se v cirkuse.

Děti prchaly po ránu z domu, aby zahlídly za stanem barevné papoušky a mohly dát tlustým poníkům kousek zelené trávy.

"Dědo, co ty??? Šel jsi taky do cirkusu?" Ptávali jsme se zas a znovu my děti dědečka i když jsem historku slyšely už stokrát.

"Tož to je jasné děcka, kúpil sem si lístek do třetí řady, chtěl jsem si to rozdat s tym Samsónem." Smál se vždycky děda.

Ale k měření sil se silákem nikdy nedošlo, zřejmě byl unaven obdivem všech těch žen a dívek.

Ovšem v samotném vrcholu cirkusového představení, poté co přiožralý klaun už ochraptěl, krasojezdkyně svými ladnými nožkami eroticky pobláznila jak dědky domkáře, tak mladé šohaje a silák s činkami zase dodal smysl života několika generacím vesnických dívek a paní, přivedl Maestro ředitel za pomocí dvou statných koňáků obrovského býka.

A hned se vytrubovala fanfára a duněl buben a prý kdo vlastníma rukama býka přemůže a povalí ho na záda, ten vyhraje celých Sto korun československých, vyplacených rovnou v hotovosti tu před očima obecenstva na dlaň.

Ve stanu to zahučelo, taková stovka to byl tehdy peníz!

"Dědo, a co se tenkrát dalo za takovou stovku koupit." Viseli jsem dědovi na rtech.

"Ťož děcka, třeba truhlář si tenkrát vydělal za týden 270 korun a ženské, co dřely v Hodoníně v tabáčce, si za celý týden vydělaly enom 170 korun. A za stovku sis mohl kúpit 34 bochníků chleba, nebo skoro 50 litrů mlíka, anebo sis mohl dat v hospodě 66 piv a nebo u Batě kúpit krásné nové boty." Mudroval děda.

Fanfára se ozvala znovu a Maestro znovu vyvolával do publika:

"Zda-li  se najde ve veleváženém publiku odvážný silák, který změří síly s tímto zázrakem přírody, doposud neporaženým  býkem Kentaurem ? Popadne ho za rohy a skolí ho na jeho široký hřbet?"

V publiku to šumělo, někteří chlapi by se aj rádi přihlásili a získali nehynoucí slávu po všech okolních dědinách, ale ženské jich držaly za klopy sak a prosily:

"Jožine, prosim ťa nechoď tam, hneš si se zádama a víš, že nemáme eště vykopané erteple!"

Anebo:" Slávečku, neblázni, nedělaj celej rodině ostudu, předsa sa tam nebudeš producírovat jak nejaký cirkusák!"

 A tak jediný odvážlivec, který se nakonec přihlásil, byl můj děda Martin.

Maestro si s despektem změřil jeho nepříliš vysokou postavu. V kvalitním vlněném obleku od kamaráda krejčíře nebyl dědův sudovitý sokolský hrudník moc vidět a děda vskočil do manéže.

Sundal sako........ široce se rozkročil a chytil býka za rohy. Chvilku na sebe z oči v oči funěli, pak se v manéži neco rychle "zavrťalo" a býk ležel na zádech.

Ve stanu to bouřilo a zatímco Maestrovi řediteli naběhla na čele obrovská vráska, děda se děkoval publiku.

"Dědo a jak jsi to udělal??? Dědo, vždyť ta obluda musela mít strašnou sílu?" Ptali jsme se s očima navrch hlavy my děti?

"Děcka, víte my sme měli tych býků ojakživa doma. A býk je velice silné zvíře, ale není moc chytrý. A když ho chytnete za rohy a zatočíte s nima na jednu stranu, tož on sa zapře a drží jak helvétská víra!" 

"Ani deset chlapů s ním nepohne, ale jak ho držíte za ty rohy a zatlačíte na tu jednu stranu, musíte ho překvapit a hned rychle cuknút a otočit mu za rohy hlavu na tu druhú stranu. A ten blboň na to néni nachystaný a myslí mu to trochu pomalejc a protože je zapřený a tlačí jak hňup na tu druhú stranu, tak silný chlap ho převrátí na hřbet jak nic."

"Děcka, a víte co bylo na tom celém kúsku fakt nejtěžší?" Zeptal se nakonec děda a upil trošku Veltlínku.

"Najhorší bylo, pak z teho cirkusáckého šejdířa dostat tu vyhranú stovku!"

"No nic, musíme vylézt ze sklepa a jít pomalu na oběd, protože babička............. babička je děcka nebezpečnější jak deset takových býků, tu hned tak nečím neošidíte. A neříkajte jí hlavně pazgřivci, že sem vám dal po pohárku teho sladkého Tramínku" Dodal děda a začal pomalu stoupat po cihlových schodech ze sklepa.

V půlce schodů se zastavil, otočil se na nás děcka dozadu a prohlásil: 

"Děcka, a vždycky dávajte pozor na třetím schodku, protože tam sa vždycky pravda ukáže! Na třetím schodku mosíte totiž otevřít dveře od sklepa ven a to strašné vedro do vás búchne, jak ten býk rohama." 

"Nejeden vinař ukončil už svůj život zrovna na tem třetím schodku, protože ho tam trefil šlak a on odletěl ze sklepa rovnú do nebe." Dodal děda a statečně rozrazil dveře od sklépka.

"Fuj, teda to sú hice, ani muchám sa nechce létat a vlaštovky padajú v letu na zobák! Tak děcka pozor nezapomeňte."

" Pravda sa vždycky ukáže na třetím schodku." 

PS. Za pár let už můj děda to letní horko a nemocné srdíčko neošidil a odešel z toho třetího schodku rovnou do modrého nebe . A myslím, že tam dneska někde sedí na modré nebeské lúce s tím cirkusáckým Maestrem, pasou toho hlúpého cirkusáckého býka a handrkují se o tu stovku.

Nevím sice, kolik by za ňu bylo v nebi piv, ale v tom vedru by sa určitě hodily!

A já.....................víte, já si na něj vždycky na každém třetím schodku s láskou vzpomenu. A někdy mě u toho i trošku pálí oči...................To bude asi tím vedrem :-)