Pátky jsou pro živnostníky hrozná fuška.

Furt se mě někdo ptá, jestli se dneska ještě vyplatí, být tím malým podnikatelem, živnostníkem???

Jak teda vypadá takový jeden živnostnický den?

Tož ráno vstanu v šest, sním co najdu v ledničce, na kafé nemám čas a stejně ho nepiju. Vyvenčím psa, který je samozřejmě uražený, že je to zase jenom jednou dokola kolem činžáku. Vyčistím zbytky kdysi dokonalého vlčího chrupu a už su v dodávce. Já vím, teď se zeptáte, jak to, že jezdím po dvaceti pěti letech podnikání v dodávce, když furt všude píšou, jak ti živnostníci fixlují to DPH a jiné daně a vydělávají milióny?

 No prostě to naše lepší auto jsem dal ženě, jí to sluší a já taky furt něco někam vozím, tak jedu naložit koupelnu, co ji vezu na zakázku. A taky jsem mezi námi zjistil, že když jezdím v dodávce zákazníci líp platí a nikdo mi nic nezávidí. Je jim mě asi trochu líto, ale faktem je, že když přijedu s vyúčtováním v dodávce, su šikovný skromný chlap, kdežto kdybych přijel v Audi, su zlodějská nenažraná a drahá  sviňa.

Výše doplatku je přitom v obou případech stejná, ale prostě tak my si tady v Česku žijem. Živnostník má mět dodávku, pickupa, anebo ojetou škodovku, pak je vše OK.

Manželka mezitím otevřela obchod a já zavezu kachličky a vynosím to na stavbu a přilítnu jak uragán, vyřídím poštu, napíšu dvě nabídky, rozdělím kolegům práci, vydám dvoje zboží ze skladu a jedno přijmu (Nejhorší jsou sprcháče a vaničky kdo se s tím má furt tahat?) Prodám třícet metrů dlažby a jeden koupelnový nábytek a jdu se osprchovat, protože manželce smrdím.

Kupodivu v montérkách se stavební materiál dobře i prodává. Lidi Vás mají za fachmana a fachmanovi se věří.

Stejně ale dneska potřebuji zaběhnout k tomu holiči, tak musím do čistého, protože vzadu už to mám jak na Jágra a kolem uší na Pierra Richarda. Vepředu samozřejmě jen prázdné kouty a nahoře náměstíčko, to bude asi ten testosteron.

Mám kliku. Skoro nečekám a navíc na mě dneska vyjde taková milá hezká osůbka.

"Jupí"

 "Pane obočí budeme upravovat?" Zeptá se slečna kadeřnice, když mi po deseti minutách přestane nůžkama a strojkem oďobávat lebku.
" Samozřejmě, dyť to mám jako Brežněv to obočí. Zahlaholím žoviálně, jsem samozřejmě strašně vtipnej, aby si slečna nevšimla, jak už jsem starej.

"Aha, teď jsem si uvědomil , že vy jste moc mladá! Vy asi slečno nevíte, kdo to byl Brežněv??!" Konverzuju vesele do zrcadla.
"Ale vím, jaký měl obočí!" Opáčí ta chytrá dívka.
Jakože bych ještě nebyl tak starej? Jakože bych ještě byl furt nebyl nejstarší v tomhle celým voňavým kadeřnictví? Srdce mi lehce poskočilo v hrudi a nafoukl jsem se jak armádní brigáda po fazolích na kyselo.
"Víte, já si to totiž musela vygůglit! Starší pánové se s tím Brežněvovým obočím ohánějí furt. Tak abych věděla o čem je řeč!" Usadila mne nemilosrdně ta dobrá duše.

Tak jsem se zase vyfoukl, takže už jsem asi fakt strašně starej!

Tak valím zase do práce, sedím v tom hicu v obchodě sám a obědvám ořechovou buchtu a teplý pivo, manželku jsem pustil domů, stejně sem do kšeftu teď moc lidí v tom vedru nechodí.

Protože tady mám všude dlažby, chodím prostě bosky. Trošku to chladí. Na nějakej dres code jsem se poté, co se teplota usadila nad třicítkou, vykašlal. Takže kraťasy a tričko.

Na teploměru u prodejního pultu svítí 28,7 stupně, bodejť by to nealko pivo nebylo teplý!

Přemýšlím, jestli bych nemohl být úplně nahatej? 

Že bych si jako pomocí motouzu, kancelářské sponkovačky a takovýho toho malýho oranžovýho nalepovacího papírku na poznámky vyrobil bederní roušku? Třeba by to zákazníky pobavilo???

Pak k nám zabloudí jeden děda, co potřebuje koupit náhradní díl na náhradní díl do splachovače na záchod, který sviňa fungoval 40 let a pak se šmejd jeden rozbil. Nový záchod děda samozřejmě nechce! Na tenhle je zvyklej, sedátko je za ty roky už anatomicky osezený a pak taky......... chystá se za chvíli umřít, tak na co kupovat nový záchod.

Pak přijdou dvě dámy na koupelnu, tak se snažím něco prodat, po půlhodině ze mě teče jak z vodovodního kohoutku.

Pak řešíme se zákazníkem zapeklitý problém. Pán si u nás koupil držáček na toaletní papír. Řemeslníci mu ho přišroubovali na zeď a pán nemůže na držáček nasunout rolku, je moc velká, chybí asi půl centimetru.

"Zkoušel jste tu rolku trošku zmáčknout?" Ptám se pána.

"Jak zmáčnout, nejde to tam nasunout, je to moc malý držáček. Tak mně tady nevykládejte hlouposti" Rozčiluje se pán.

Tak jdu na záchod, přinesu rolku a předvádím jak zmáčnout rolku a navléct ji na tyčku držáčku.

Pan na mě s úžasem hledí a pak se začne strašně řehtat.

"Promiňte pane Vlk, já jsem vůl, to mám z toho jak pořád sedím jenom u toho počítače a to vedro...... mě to prostě nenapadlo!"

"To nic. Usměju se, zvládnete to doma sám?"

Pán se v dalším záchvatu smíchu loučí a odchází.

Pak přijede ten ztracenej kamion, co měl přijet předevčírem, tak zamknu obchod a skládám vysokozdvižným vozíkem třináct palet kachliček. To je krása, jak to na vozíku profukuje. 

Jezdím jako ďas, což na vozíku znamená asi patnáctikilometrovou rychlostí. Kdybych měl tu bederní roušku z oranžového papírku, byl bych jako Apač, nebo Šošon na divokém oři.

Vítr bohužel nemám na mojí ostříhané hlavě co čechrat, vlasy zůstaly u krásné kadeřnice, ale já se Vám přiznám, miluji práci na vysokozdvižném vozíku, krása a navíc tady nejde slyšet mobil. 

Hergot,  je to ale pekelná romantika, když se proháníte v tomhle červeným kabrioletu po areálu, brzda, plyn, otočka ...............Tohle kancelářské krysy nikdy nepochopí........

No je půl šesté a zavírám. Dneska jsem přetáhl jen půl hodiny, ale když to sečtu, byl jsem v práci jedenáct a půlhodiny, ovšem dneska i s holičkou.

Jedu domů. Doma samozřejmě nikdo, žena šla asi s někým na kafíčko (Mám si sbalit???), děti mají prázdniny a tak jsou bůhvíkde, tak jdu zase do sprchy.

Víte, já mám takový jeden sen. Už delší dobu mám strašnou chuť zachránit nějakou starou zříceninu. Prostě koupit nějaký starý mlýn, nebo faru, nebo dům a dát mu nový život, opravit ho, zrekonstruovat, finančně se na tom absolutně zruinovat, udřít se tam k smrti, ale mít z toho ten skvělý pocit, že jsem něco zachránil pro budoucnost a dal tomu nový život. Pak se samozřejmě vždycky kouknu na účet a je mi jasné, že to nedopadne.

Ovšem................ když se takhle někdy v pátek po práci kouknu do zrcadla, tak je mi jasný, že jsem to nakonec našel a zadarmo. 
Tu vysněno romantickou a malebnou ruinu, to torzo, kdysi pohledného člověka, ten fragment muže, co mu kdysi patřil svět a cizí dcery a manželky.  

Takže zachraňuji sám sebe! 

Pro příští generace. Pro potomky. Pro krásné mladé kadeřnice.
Takže po to horkém dni umyji té ruině pořádně hubu, oholím jí mechy a lišejníky, zalátám díry a otvory, popraskanou fasádu dokonce napatlám krémem (Indulona bude stačit). Fíknu pod trámy trochu Huga Bosse, aby to nesmrdělo zatuchlinou a krysími ocásky! 

Je to děsná fuška, než je člověk- zřícenina trochu k světu, aby mohl zase mezi lidi a  výsledkem si nejste nikdy dopředu jistí. 
A pak se prostě seberu a jdu na pivo a nakládaný Hermelínek. Já totiž ještě občas chodím do hospody. Do opravdické obyčejné hospody! Né do kavárny, ani do nočního báru, prostě do "Čtyřky" na pivo a pár slov.

Je totiž pátek kamarádi a i živnostník má pátek nejradši A to přesto, že v sobotu ráno jde do práce zase. Je totiž třeba rozdělit a přeskládat těch třináct palet kachliček! A to bude velká zábava!

Takže tak je to s tím malým podnikáním. Já vím, není to moc sexy. Furt v práci, jezdit v dodávce, makat hlavou i rukama a někdy i sedm dní v týdnu.

Ale já si rozhodně nestěžuji, já si to tak sám vybral a ta svoboda, ta svoboda vybrat si svoji cestu v životě sám, ta mi prostě stojí za to!