Jak jsem se málem utopil v tureckém záchodku

Mám pocit, že pro ženy jsem absolutně neviditelný. A to jsem si myslel, že jsem díky své postavě spíše nepřehlédnutelný.  Jak moc jsem se zmýlil! Jsem prostě naprosto průhledný.

Myslíte si, že tlustý, stodvacetikilový chlápek může být neviditelný?

Já to vím! Může!!

Například já jsem absolutně neviditelný pro ženy. A to jsem si myslel, že jsem díky své postavě spíše nepřehlédnutelný. Jak moc jsem se mýlil! Jsem prostě naprosto průhledný.

Pro muže mého věku a postavy nemá vlastně ani žádnou cenu se snažit na ulici s ženami o jakýkoliv oční kontakt, nebo snad nedejbože, o nějaký hluboký, neplechu slibující, rafinovaný rošťácký kukuč. Jako bych tam na té ulici ani nebyl. Jsem průhledný, neviděný a neviditelný. Nejsem totiž vůbec sexy.

S tím se samozřejmě v mém věku dá docela pohodlně žít, ale úplně nejhorší však na mé neviditelnosti je, že já jsem už neviditelný i pro fotobuňky, infračervené paprsky a rádiové vlny všech čidel, spouštěčů a otvíračů!

 Zcela běžně se mi totiž stává, že přijdu ke dveřím do nějakého obchodního domu a................a nic!  Dveře se neotevřou!

Chvíli marně poskakuji a trdluji a mávám rukama, jak pan prezident hůlkou a pak už jen rezignovaně stojím jako trvdé "Y" a čekám, až půjde dovnitř nějaký "osmdesátikilový střízlík," abych se protáhl dovnitř hned za ním. 

U dveří obchodňáku se to dá ještě přežít, ale mnohem horší je to na veřejných toaletách.

To jsem vám takhle jednou byl v krásné italské restauraci v Bibione. Kombinace pizzy, artyčoků, makarónů s rajčatovou omáčkou, dvou kopečků gellato, litru Crodina, nějaké ty Frutti di mare a kulantní čtvrt kilový kousek Tiramisu na závěr mi bohužel neudělala příliš dobře.

Musel jsem tedy vyhledat onu místnůstku, kam musíme všichni a to takovým kalupem, že jsem na stole v restauraci nechal ležet mobil i peněženku, převrácenou židli a za stolem sedět vyděšenou manželku.

Sestoupil jsem tedy po rafinovaných designových schodech do suterénu a vyhledal pánské oddělení luxusních toalet.

Černým mramorem obložená předsíň s několika umyvadly, bateriemi zase na nějakou pitomou fotobuňku a fantastickými italskými zrcadly se kupodivu při mém příchodu rozzářila decentním měkkým světlem rafinovaných lampiček. Zřejmě jsem fotobuňku spustil tím, jak jsem razantně třískl dveřním křídlem z italského ořechu.

Nezdržoval jsem se příliš dlouho prohlížením rafinované kresby mramorových obkladů a vpadl do jedné z kabinek. Na české poměry místnosti velkorysého půdorysu. Kabinka byla ode dveří asi pět metrů dlouhá, dva metry široká a na konci osazena nablýskaným tureckým šlapacím záchodem.

Kristepane, na tomhle jsem byl naposledy před třiceti lety na dovolené v Bulharsku, zamumlal jsem. Nicméně na dlouhé uvažování nebyl čas. Tělo si žádalo své!

A tak jsem sundal kalhoty a pečlivě se naaranžoval na "šlapky" a v uctivém předklono-dřepu zahájil tu bohulibou činnost. Zrovna když jsem byl v nejlepším, fotobuňka usoudila, že na toaletách vlastně vůbec nikdo není, že vlastně vůbec nikoho nevidí a celý prostor luxusních toalet se ponořil s diskrétním cvaknutím do neproniknutelné černočerné tmy. Takovou neviděl ani Rákosníček a to byl podobně zelenej jako já, po těch italských lukulských hodech.

Jen si to představte, tu situaci. Vy stojíte předkloněn nad chřtánem turecké mísy, na italských záchodech, jednou rukou si držíte gaťata, druhou se potmě snažíte nahmatat obvodovou stěnu a usilovně se snažíte rozpomenout, kde asi tak jste viděl toaletní papír a taky, jestli se vaše cestovní pojistka vztahuje na utopení v turecké záchodové míse, či absolutní ztrátu psychické rovnováhy a důstojnosti.

Řeknu vám, pekelná chvilka. Stojíte tam potmě asi tak deset nejdelších minut vašeho života a pak vás asi napadne, že začnete mávat tou jedinou volnou rukou a ta fotobuňka vás snad zahlídne a rozsvítí. Dokonce u toho začnete i drobně, opatrně poskakovat..............ale uvědomte si to:

Jste přeci neviditelný!!!!

A tak se nakonec zoufale plížíte podél chladných stěn a šmátráte  a matlete hrůzou zpocenými dlaněmi ten nablýskaný černý mramor, bloudíte kolem dokola a zpět a úplně jste už ztratil směr. Ten zatracenej toaleťák nikde, dvakrát šlápněte do tureckýho hajzlíku a ty módní semišky od Bati, co jste si koupil na veletrh, máte už úplně nacucaný bůhvíčím, jak mořskou houbu zakončenou dvěma tkaničkami.

Až konečně po dalších deseti minutách tiché hrůzy, místo toaletního papíru, narazíte na kliku dveří od kabinky.

A tak se zoufale vzdáte posledních zbytku důstojnosti, odemknete dveře a vyklouznete po tmě do předsíňky s umyvadly, ve které je ovšem taky úplně stejná, zoufalá temnota, jako v srdci Tomia Okamury.

A v tom se najednou rozsvítí. "Halelůůůůůja"  Vstupní dveře na toalety právě totiž žoviálně rozrazil postarší italský hřebec Ricarrdo, civilním povoláním daňový poradce z Modeny a s vytřeštěnýma očima zírá na "Skoro neviditelnýho" sto dvaceti kilovýho chlapa z Moravy s kalhotami na půl žerdi, který stojí v podivné kaluži uprostřed toho všeho černého nablýskaného mramoru, v očích má všechnu hrůzu světa a na nohou dvě nacucané Baťovky a samozřejmě se zcela ostře a zřetelně viditelně zrcadlí asi v pěti naleštěných benátských zrcadlech ze všech stran.

Věřte mi, po této příhodě nebude už nikdy Ricarrdův, ani můj, život jako dřív!!!!

P.S. Vědecké vysvětlení mé částečné neviditelnosti neexistuje. a tak mě napadlo:

"Myslíte, že by to mohlo být mým nulovým sexapelem???"

Nebo je to zcela naopak prostě jen tím, že jsem tak báječnej chlap, dokonalý manžel a vzorný daňový poplatník, že jsem dospěl do fáze, kdy už jsem v podstatě vyšší bytost - tedy Anděl? 

A že jedinej, kdo si toho sakra vůbec všimnul, jsou ty pitomý fotobuňky????

Andělín David, to zní hezky!

Poděkování čtenářům: