Taky bych odtud nejradši někdy vypadnul pryč.

Jak to hergot dělají ti mladí krásní lidé, co píšou a fotí ty krásné blogy z cest, za které určitě dostávají nemalý peníz a ceny Magnezia Litera? Taky bych chtěl jednou být nespoutaný, divoký tulák a pábitel.

Vždycky s úsměvem čtu články různých "Nomádů" a cestovatelů, plné krásných fotek nafocených na nějakých originálních zapomenutých místech Evropy, nebo někde dál. V ten okamžik se ve mně ozve kousek toho starodávného vandráka, co má každý v sobě a já bych se nejradši sbalil a šel. Nebo radši teda jel no, pěšky bych došel maximálně tak do Uherského Brodu a tam už to znám.

Bohužel mám doma manželku a děti a ti jsou zásadně proti, aby se jejich živitel stal "Nomádem" co táhne od jednoho zapomenutého čarokrásného koutu zeměkoule k druhému, živí se tím, co po cestě potká a obstarožní, ovšem samozřejmě stylový, dodávkový vůz plný poliček a stolečků z recyklovaných europalet, pohání pravděpodobně čistým vzduchem.

Jak to hergot dělají ti mladí krásní lidé, co píšou a fotí ty krásné blogy z cest, za které určitě dostávají nemalý peníz a ceny Magnezia Litera? Nastudoval jsem tedy několik nomádských blogů, abych zjistil, jestli bych i já mohl spálit za sebou mosty, oprostit se od věcí hmotných a vyrazit.

Tak první věc kterou jsem zjistil, že jsou to lidé obyčejným životem, plným pravidelného docházení na pracoviště povětšinou notně vyhořelí. Chápu, musí to být fuška furt makat. Je jim většinou už tak osma, devětadvacet let a po absolvování vysoké školy museli celých krutých necelých pět roků docházet do nějaké otravné kanceláře a osm hodin denně se tam prudit. To se mi dneska stává hodně často, že mi někdo vypráví, jak je ve třiceti strašně utahanej z toho věčnýho chození do práce a vyhořenej. Většinou si já už pětadvacet let živnostník jen tiše povzdechnu a zarytě mlčím:

Další poznatek je samozřejmě, že "Nomádi" nemají žádné děti. K čemu taky? Veškerou energii jim zabírá péče o sama sebe. Z toho jsou naprosto vyřízení, takže na nějaké zatracené haranty nemají čas, chuť ani sílu.

Pak jsem zjistil, že asi nemají žádnou hypotéku a bydlení, co by spláceli, dokonce velmi často píší, že za sebou spálili všechny mosty. Vybrali stavební spoření, co jim našetřili rodiče, zrušili penzijko, které si eufemisticky celé čtyři roky platili a tradá na cesty.

No a konečně zřejmě jsou to sirotci, protože přeci by neopustili starého tátu, co potřebuje dvakrát za rok odvézt na urologii na kontrolu prostaty a už vůbec by přeci nenechali osamocenou mámu čekat rok i více s nedělním obědem.

Takže jsem bohužel zjistil, že já základní kvalifikační předpoklady pro novou nomádskou kariéru nesplňuji! Přesto jsem se manželky odvážně zeptal, jestli bych nemohl někam vyrazit:

"Vladi, prosím tě, nemohl bych se na pár měsíců, možná na rok, dva stát "Nomádem?" Víš, jako že bych si vzal dodávku, nadělal do ní nějaké poličky z palet a minikuchyňku, zrušil stavebko a penzijko a vyrazil na cesty?" Otázal jsem se po dvou štamprlích vaječného koňaku na kuráž.

"Hele Davide, zase máš záchvat krize středního věku?" Opáčila drsně manželka.

"Podívej, v sobotu si můžeš odpoledne vzít osobní volno. Můžeš si vzít tyčky a pěšky si zajít do Uherského Brodu. Ono tě to po cestě zpátky přejde."

"Ale do večeře ať jsi zpátky doma, nebo tě roztrhnu!"

Hergot a já chtěl nastartovat novou životní kariéru. Já chtěl konečně začít žít.  Je to strašný, jak jsou ty naše ženský praktické a přízemní.

P.S. Ale strašně Vám ty cesty moderní "Nomádi" závidím i přesto, že se jednou musíte zase někam vrátit.

P.S.2 Díky za případnou nominaci do "Blogera" Manželka říkala, že jestli se nedostanu aspoň do nominace, tak mi to blogování zatrhne a budu konečně dělat něco užitečného(rozuměj domácí práce)   :-DDD