Letos se k moři nejede a basta!

Na zahrádce v hospodě nastalo všeobecné chlubení, kdo kam na dovolenou? Ke kterému moři, na který světadíl. A Vlk jede jen do Jeseníků! Chudák! 

Poslední den školního roku na zahrádce v hospodě Na Rudém nastalo všeobecné chlubení, kdo kam na dovolenou? Ke kterému moři, na který světadíl. A Vlk jede jen do Jeseníků!

Chudák, asi se mu moc nedaří!

Naštěstí mě zachránil jeden opilec a poloviční bezdomovec:

"Jeseníky?" Zamrmlal přes nedopitý půllitr.

"Tam jsem byl loni na Pradědu a dolů jsem jel na koloběžce nalitej jak slíva!" Prohlásil spokojeně a dal si desáté pivo na sekeru.

Moje společenská prestiž tedy s Jeseníky povážlivě klesla. Tak jsem to chtěl vylepšit a zoufale jsem prohlásil: "Ale uděláme si aj výlet až do Polska!!"

Což mělo za následek ještě více protáhlé obličeje přítomných dam a soucitné pohledy mužů. Chlácholivě mne poplácávali po zádech, ať se držím, že bude líp, že po prázdninách bude určitě více zakázek..............

"Sakra lidi, já tam jedu, protože chci do lesa a ne proto , že nemám prachy! A v Polsku jsem nikdy nebyl! Jsem zvědav na historické Klodzko s jeho podzemím." Soptil jsem marně.

A tak jsem prostě letos jeli jen do těch Jeseníků. Ale proč vlastně jen? Ty hory jsou strašně hezké. Kopečky pokryté svěže zelenými lesy, kobercem borůvčí. Mech jak z pohádky a tajuplné kapradí. Tady se to musí parádně Křemílkovi s Vochomůrkou vyvádět alotria. A těch živých tvorů dokola. Ptáci, srnky, zajíci, motýli a krásní různě kovově blýskaví brouci. Jeden je ocelově do modra, druhý šmrncnutý zeleno-zlatě a třetí je jak měděný drátek.

To u nás by je už dávno někdo posbíral do kýblu a pokusil se prodat ve  výkupně barevných kovů.

 A ty čisté potoky v kterých jsou fakt opravdoví pstruzi a lesní jahody, a borůvkové knedlíky a kozí a ovčí sýry a pivo Holba. A kolik je tu vůbec nastavěných pěkných nových hotýlků a těch opravených krásných starých chalup je konečně už mnohem víc, než těch starých, socialisticky zdevastovaných.

A lidí, lidí je tam docela málo, asi byli všichni na jihu na Jadranu. Mám takový pocit , že jenom v Makarské bylo víc Čechů než v celých Jeseníkách. Ale co, ať si každý jede, kam ho srdce táhne.

Zdá se mi ale, že ty české hory a lesy nám trochu víc rozumí, a že tam člověk trošku víc pozná sám sebe a vyčistí si hlavu než u toho ležení ve vedru u moře. 

Tak třeba já jsem zjistil, že je strašně zajímavé , co si nese kdo v batohu do lesa, když se jde na kopec.

Třeba moje žena batoh vůbec nemá. K čemu taky, má přece mě!

A vlastně..........vlastně je to moc hezké a takové důvěrné, že na mě tak spoléhá. Ví že v pustém lese ani na vrcholku nezklamu. Tohle přece nemůže o svém chlapovi říct úplně každá ženská, takže to má pro mě velkou cenu. Ona totiž není hlasitě chválící typ ta moje!

To  moje mladší dcera má v batohu věci důležité jen pro ni: Nabitý mobil, nabíječku, fidget spiner(asi kdyby ze mě chytla na hřebenu nervy, tak aby se trochu uklidnila) nabitou powerbanku, sluneční brýle a tatranku.

Já mám v batohu: Kšiltovku, toaletní papír, svůj oblíbený nůž, mobil, peněženku, igelitku na odpadky, velkou vodu, sváču pro všechny a klíče od půlky planety a taky sirky no a samozřejmě prachy. To kdybychom zabloudili k nějaké hospodě a došly tatranky.

No a starší dcera má v batohu: Mobil, nabíječku, powerbanku, selfietyčku, řasenku, hřebínek, rtěnku a tajnou tatranku o které nikdo neví a taky rezervní sluneční brýle.

Jak ten ženský život vlastně udělá takový hezký oblouk. Když jsou mladé a  jde to do kopečka, potřebují strašně moc důležitých věcí k tomu, aby byly spokojené, krásné, trendy a žádoucí, ale jak se přehoupne vrchol a jde ten život už trochu z kopečka, tak jediné co opravdu potřebují, jsou dobré boty a spolehlivý parťák o kterého se můžou opřít a který má v nějakém tom batohu všechno důležité i pro ni. Mazal jsem si sám sobě med kolem huby.

To jsem, ale jak jsem brzy zjistil, asi sentimentálně podlehl kráse české krajiny. Zase bych to své chlapské charisma neměl tolik přeceňovat. Ta moje mě vždycky totiž vrátí rychle zpátky na zem.

"Z hrušky důle!" Jak se u nás na Moravě říká.

 Vracíme se jednou takhle po celodenní tůře do lesa, propoceni a navinulí potem. Tři znavené ženy a jeden "Takřka dokonalý muž, pilíř střední třídy a idol všech rozvedených padesátek ."

 Já světácky a sebevědomě hlásím k dcerám dozadu na zadní sedadla:

"Holky, a teď by jste se měly tak hodinku, hodinku a půl jít proběhnout kolem hotelu. Já si nutně potřebuji s Vaší maminkou důvěrně promluvit mezi čtyřma očima." 
Zezadu se nese nesouhlasné brblání, že potřebují nutně na hotelovou wifinu a vrátit se alespoň virtuálně mezi normální lidi, co neopouští civilizaci a sociální sítě a vedle mě se nekompromisně ozve manželka:

"Já s tebou nemluvím. Smrdíš!"

No a to jsem si  myslel, že charakter je u správného chlapa to jediné, na čem opravdu záleží.To jsem se teda asi trošku spletl!

Jeseníky