Vzali mi další hodinu mého života.

Dneska jsem požvýkanej jako psí suchar. Jak mi posunuli ten čas, tak jsem blbě spal a taky jsem blbě jedl. Spal jsem asi málo a jedl asi moc, jak taky jinak. Už tak nějak jsem si zvykl, že chlap si vždycky vybere tu blbější možnost. A taky by mne zajímalo, kdo vlastně rozhodl o tom , že hodina mezi druhou a třetí ranní ze soboty na neděli je tou nejzbytečnější hodinou našich životů.

Letní čas. K čemu to je? Proč to vlastně vzniklo? Aby se mohlo dýl dřít na poli? A kolik procent naší populace dneska dře na poli? Tři procenta?

A jde to vůbec manipulovat s časem? Vždycky jsem si myslel, že čas je neměnný, konstantní neovlivnitelný. Že kašle na to, kdo zrovna vládne a kdo mu jen tahá káru, že kašle na to, jestli já jsem momentálně dole, nebo nahoře, že si prostě spravedlivě neměně a konstantně plyne. Proč mi tedy někdo bere každý rok hodinu mého času?

Ono se řekne je to jen blbá hodina, ale ono je to za celý lidský život takových dobrých sedmdesát a někdy i osmdesát hodin a to jsou celé tři dny. Řekněte někomu, kdo leží v rozsekaném autě obtočený kolem stromu a z rozbité hlavy mu pomalu odtéká život, jak voda z děravého kýblu, že mohl mít ještě tři dny navíc. Co všechno se dá stihnout za tři dny? O co všechno přicházíme.

A hlavně, když se nad tím zamyslím, v těch třech ztracených dnech je taky třeba patnáct hodin mého dětství. Nemohli by jste mi prosím za ty tři dny, které jste mi vzali, vrátit alespoň těch patnáct hodin, kdy jsem byl ještě dítě? To je dobrý kšeft ne? Za osmdesát hodin chci vrátit jen pouhých patnáct!

Šetřil bych si je na nejtěžší dny svého života a pak si je vždy po hodině dávkoval jako drogu. Jako omamnou drogu, která by projasňovala můj zbývající, pomalu šedivějící život. Jako vzpomínku na dny, kdy jsem si ještě nevážil každé hodiny svého života a věřil jsem, že jich mám na rozdávání.