Jak jsem nakonec byl donucen jít do aquaparku.

Letošní léto nestálo za nic. A tak jedna letní, která se mi skoro úplně takhle stala. A taky o tom, že staré dobré "Za dobrotu na žebrotu" platí pořád stejně jako kdysi. Nechcete-li se zase chvíli nervovat, jestli bude třetí světová válka a přečtete-li dokonce tři celé stránky v kuse, tak prosím do toho.

Blížil se, dle meteorologů, poslední slunný týden za letošní prázdniny a já v té euforii, opilý slunečními paprsky a frivolní prázdninovou atmosférou, položil otázku svým dvěma dcerám. „Holky, tak kam byste chtěly jet v neděli na výlet?“ „A má to nějaké limity tati?“ Zeptala se ta starší, světa znalá, která už asi bohužel ví, že v životě nic není jen tak. „No limit“ Sdělil jsem stále ještě furiantsky. Manželka dokonce zvědavě zvedla hlavu od plotny, kde klohnila svoji legendární meruňkovou marmeládu. „My chceme jet do toho velkého nového aquaparku na Pálavě.“ Odříkaly dcery unisono. Podezírám je, že to preventivně celé prázdniny trénovaly nahoře v pokojíčku. Manželka přestala míchat marmeládu a pátravě se na mne se sarkastickým úsměvem zahleděla. Můj vztah k supermoderním koupalištím, kde se provozuje „Grupen-opalování a Grupen-předvádění vlastní dokonalosti je jí dobře znám. „Dobrá, dobrá tak v sobotu vyrážíme, bude to celodenní výlet a vyjíždíme v 8.00 ráno.“  Odtušil jsem statečně, i když poněkud méně vesele, a šel si vylovit pivko ze škopku na zahradě, abych zklidnil nervy. Kruci kolik, že to vlastně aktuálně vážím? No nic, dám si ještě jedno, zalovil jsem znovu ve škopku.

Sobota 8 hodin, slunce už teď září a já stojím disciplinovaně nastoupen u vozu, peněženku plnou, své obstarožní plavky, ručník a knihu „Vražda tajemného mnicha“v igelitce, pln životního optimisku, který budu dnes potřebovat. Zejména ve chvíli, kdy se v plavkách poprvé zazrcadlím v některé prosklené ploše v aquaparku, nebo v okamžiku, kdy nade mnou první "Mister fitness" ze svého lehátka zvedne své obočí. Nic !!!  V domě je ticho a to přesto, že jsem v 7.00 hodin  všechny budil. Vyběhnu tedy schody a cestou křičím, že kdo nebude za deset minut u auta nikam nejede. Všichni samozřejmě ještě chrápou.

Vyjíždíme v 9.45. Cesta trvá asi dvě hodiny včetně obligátní fronty na parkovišti. Další fronta je samozřejmě u vstupu. Po hezké půlhodince zaplatím nekřesťanské vstupné a to jsem ještě musel do starší dcery dloubat ať pokrčí nohy , protože má ve svých 10 letech 154 centimetrů, což je v aquaparku nad magickou hranicí oddělující děti od dospělých a rodinné vstupné od plného . Samozřejmě aquapark je natřískaný lidmi. Volné převlékací skříňky nacházíme až v poslední řadě. Odložím asi  deset různě velkých tašek, plných krámů, které mé tři ženy nutně potřebují k pár hodinám stráveným u bazénu a rozhlídnu se. Asi pět skříněk nalevo se právě přímo v uličce převlékají dvě nádherné, rozesmáté , asi 20-ti leté dorostenky. Jen tak bezprostředně přímo v uličce u skříněk.  Tiše okouzleně vydechnu. Vzduch je „Hroty a oblinkami“ přímo nabit. „ No výhled je tu opravdu velmi hezký a to už v šatnách“ ulítne mi a snažím se, abych si bez úrazu rozvázal tkaničky. Manželka s dcerami zjevně ovlivněna volnomyšlenkářskou atmosférou v aquaparku se převlékají také přímo u skříněk. Zhodnotím reálně situaci, potajmu ještě jednou mrknu na ta „Panoramata“ a zalezu do kabinky. Nebudu přece kazit mravní výchovu mládeže. Ještě by mohly slečny nabýt přesvědčení, že všichni muži vypadají , když se svlečou, jako já a nikdy se nevdat. Chvíli si představuji jak sedí za 25 let, coby  dvě 45-ti leté upjaté staré pany, v kavárně na kávě a jedna říká druhé: “Pamatuješ se tenkrát na toho tlustého nahatého dědka v Aquaparku? …..Jo pamatuju, taky mně zničil život!“

Vcházíme do prostor krytého bazénu. Samozřejmě všechna lehátka obsazena. Podle počtu Vietnamců ve vodě usuzuji, že jsme právě v „Asijském pavilóně.“ Nejsme, jiný tu není. Vycházíme ven a zabíráme čtyři lehátka kolem venkovního bazénu . Prodírám se mezi těmi svalnatými snědými těly a cítím ty nevraživé pohledy, jež se zabodávají do mého sněhobílého maxi-těla, když jim cestou k volnému lehátku pupkem zastiňují slunce a zbytek oblohy.  Nemám náladu více nahlodávat své chabé sebevědomí a zbabělé raději prchám do bazénu, kde se právě odehrává jakási zběsilá animace. Nafintěný trendy homosexuál v elastických kraťasech a uplém tričku předcvičuje na břehu nějaké erotické tance. Kolem něj se vlní asi čtyři brigádnice z okolních moravských dědin.  Půlka bazénu freneticky skanduje a podupává do rytmu a trsá, druhá půlka je rozpačitě sleduje, opíraje se o okraj bazénu. Plavat není možno, dostal byste do zubů při Makareně. Sleduji tedy předcvičujícího. Sakra ten se teda umí hýbat, prdelkou v elasťákách kroutí jak černoška z MTV. „Hoši“ z první řady úplně šílí a málem po něm házejí své miniaturní plavečky. „Jsem přeci tolerantní, jsem tolerantní, opakuji si a snažím se udělat alespoň tři tempa. Je to dost těžké, hloubka bazénu je tak 130 centimetrů a voda má teplotu asi 39 stupňů, hustota návštěvníků je asi 2 kusy na 1m2. No prostě plavat v teplé, mělké kaluži, plné frenetických tanečníků, i když samozřejmě luxusně celo-nerezové, nelze. Odcházím tedy na lehátko. „Tati kdy půjdeme na tobogán?“Slyším tu strašlivou větu.   „No to určitě, minule jsem si narazil záda a udělal absolutní ostudu.  V klopených zatáčkách jsem byl pořád jednou půlkou venku z tobogánu, dvakrát jsem málem vypadnul z tubusu, ucpal poslední zatáčku a dole jsem lovil plavky.“ Odrážím její útoky, ale marně. Chudák chlap, který si ji jednou nastěhuje domů, je velmi důsledná, hučí do mne další půl hodiny. Celá máma.

„Tak dobrá, ale jen na tu velkou klouzačku!" Rezignuji na konec. " Ale na tu největší!“ žadoní Emilka. Manželka s mladší dcerou se mnou smutně loučí. Živitel se právě rozhodl, že spáchá sebevraždu. Manželka možná rychle přemýšlí, kdo z jejich obdivovatelů by utáhl naši hypotéku. Když uvidím kamikadze klouzačku, scvrknou se mi hrůzou plavky.“Ježišikriste Emo tam teda nevylezu, jdeme na támhle tu," ukazuji na vedlejší, o trošku menší hrůzu. „Je dvouřadá, můžeme jet najednou vedle sebe.“ Utínám protesty své dcery. Vylezeme nahoru.  „Mám jet v sedě, nebo vleže?“ ptám se Emilky.“ Vleže tati, to je lepší“. Při pohledu dolů mně vyschne v krku. „Kristepane zaplatil jsem včas životku?“ Emilka na vedlejší klouzačce se elegantně spustí dolů. Zatnu zuby, zkontroluju rychle,  jestli mi nikde nic netrčí z plavek a odevzdávám se osudu. Nabírám vleže na klouzačce rychlost a třetí kosmickou se řítím dolů. Očekávám zvukový efekt při překonání rychlosti vzduchu. Na prvním hrbu nadskočím asi půl metru do vzduchu a následný dopad navždy srovná esovité prohnutí  mé nebohé páteře. Vůbec nevím, kde jsou některé důležité části mého mužského těla.  „Blomb,blob,blomb“ na dalším hrbu si narazím lebku o klouzačku. Z lehkého bezvědomí mne probudí dojezdová rovinka. Na mou váhu a dosaženou rychlost asi nebyla atrakce dimenzována. Zatímco ostatní návštěvníci v dojezdové části klouzačky zastaví někde uprostřed, já přelítnu jak vodoměrka po hladině a zarazím se patami o samotný okraj. Vyděšení diváci uskočí. Rychlost mne vymrští z leže přímo do stoje. „Pif paf“ zamachruju , naznačím kolty a odcházím. Po cestě si z půlek vytahuji hrůzou srolované plavky. Manželka obdivně zírá. Dcery se tváří, že ten „Trapák“ k nim absolutně nepatří. Hlava mi třeští po lopingu mé lebky po tubusu klouzačky a dělám vše proto, aby nebylo vidět, že se mi třesou lýtka. „Tati ještě aspoň jednou.“ Nadšeně po chvíli žadoní Emilka, když mne doběhne. „Jdu na pivo!“ lakonicky odtuším a šouravým krokem zamířím nekompromisně z chrámu vodních atrakcí. Pivo stojí poctivých  padesát . Po druhém kousku se přiřítí rodinka na oběd. Raději nevstávám, naražená záda jsou dost cítit. To zas bude pálka, ani nevím, kolik mi za obědy naskakuje na čipovém náramku.

Po obědě se pokouším alespoň chvíli studovat přinesenou knihu. Sakra už třetí mrtvola a tajemný mnich pořád nikde. Začínám cítit, jak slunce spaluje nemilosrdně mou pěstěnou sněhobílou kůži.  Po deseti minutách na slunci prohlásím „Tak opalování bychom měli“ a oznamuji rodině, že si jdu číst dovnitř ke krytému bazénu, abych to s tím sluncem nepřehnal. Manželka jen zakroutí hlavou, holky jsou v bazénu.

Nejdříve si trochu zaplavu. Položím si knihu na vyhřívanou okachlíčkovanou lavici vedle vietnamského dědy. „Dobrý den“ pozdravím ho. Nic, usmívá se pořád stejně. Je to takový ten asiatský úsměv, kdy vlastně nevíte jestli si myslí , že jste idiot, anebo se opravdu usmívá. Děda je asi hodně starý, protože Vietnamec, když vypadá staře, tak už opravdu je. Vizuálně tihle drobní štíhlí lidičkové stárnou pomaleji než my bělouši. Kde se jich tu tolik sešlo, jsou to celé rodiny, leží jich tu na perličkových, masážních lehátcích dobrých 20 a dalších dvacet je ve vodě. Plavu kolem nich. Připadám si , jako když velká bílá velryba proplouvá kolem korálového útesu plného malých žlutých živých rybek. Ukazují si na mě a cosi melou tou svojí hatmatilkou, pak se hurónsky smějí. Plavu raději pryč. Hloubka bazénu je obligátních   130 centimetrů a voda je teplá, jak by řekl můj děda „Jako chcanky“. No nic půjdu si číst. Vezmu si od vietnamského dědy knížku a sednu si do bazénu na nerezovou lavici do vody. To je prima, můžu si ve vodě číst. Tajemný mnich pořád nikde, ale knížka hezky odsýpá . Asi po půl hodině přiběhne malý, asi pětiletý , hubeňoučký blonďatý chlapeček, postaví se asi metr ode mě, nasadí obrovské potápěčské brýle, rozběhne se a skočí do vody. Voda se divoce zazmítá a on se podivným pohybem pod vodou styl „Zmítající se  čubička“  dokroutí ke břehu. Vyleze ven, znovu se rozběhne a skočí do vody. Asi plave jen pod vodou, protože je vždy jen tak 3 metry od břehu a celou dobu pod vodou. vietnamský děda mne obdaří dalším ze svých mnohoznačných úsměvů. Ostatní Vietnamci odcházejí na oběd. Pohodička, jen kdyby na mě ten prcek pořád nešplíchal, otočím mokrou stránku. V tom si uvědomím, že prcek zmizel. Rozhlídnu se a asi dva metry nalevo se vaří voda. V divokých kruzích se na chvilku objeví blonďatá hlava, prcek zalapá po dechu a zmizí pod hladinou. Jakoby mu něco drželo nohy, pak se zase na okamžik vynoří, znovu zalapá po kyslíku a znovu zmizí pod hladinou. Sakra vždyť ten kluk se topí, dojde mi to, mrsknu knížku na břeh a vrhnu se do vody. Levou rukou hmátnu do vířící vody a vytáhnu odtud rozkuckaného kluka a posadím ho na nerezový okraj. Hodnou chvíli mu trvá než zjistí, že už není ve vodě. Vlasy má splihlé přes oči, kucká a kašle a snaží se chytit dech. Starostlivě se k němu nakloním a hřbetem ruky mu odhrnu slepené vlasy z očí. „Sakra kluku seš v pořádku? Ty neumíš plavat?“ Zeptám se ho . V tom se za mnou ozve zběsilý dupot. Bosé nohy velikosti minimálně 43, pleskají o mokré dlaždičky a nějaká obryně v květovaných plavkách mne silou medvědice strhne od kluka pryč. Současně se na mě baba rozječí. „Co mi tady saháte na kluka, viděli jste to všichni, on na něj sahal.“Drapne kluka do náruče třepe sním a řve na mě “ Ty úchyle, ty jsi na něj sahal“. Připouštím, že jsem  v té chvíli zcela vyděšen, krve by se ve mně nedořezal. Můj dosavadní, důsledně solidní heterosexuální život mi proběhne ve zkratce před očima. S otevřenou pusou vstávám a sleduji, jak se sbíhají další ženské a přibíhá plavčík. Vietnamský děda živě přeskakuje očima celou naši skupinku a evidentně se snaží porozumět co se děje, culí se jak žluté sluníčko. “Tak co se tady děje pane?“ Ptá se plavčík nekompromisně. „Ten kluk se topil, tak jsem ho vytáhl,“ ukazuju na prcka.    „To není pravda, umí plavat, sahal na něj!“ Ječí medvědice v květovaných plavkách. Ostatní dámy začínají dávat vzdorně ruce v bok a měří si mě přísnými pohledy. Muži zatínají pěsti. Chytli přece úchyláka!!  “Na monitoru jsme neviděli, že by se někdo topil," přiklání se plavčík na stranu zuřivé matky. „Zavolejte policii!“   "Svažte ho!" Ozyvají se výkřiky z hloučky přihlížejících. Začínám bezmezně zuřit.“ Já Vám tady zachráním děcko a Vy mě ještě obviňujete, kde jste vlastně byla ženská?“  Soptím. "  A Sahal jste na něj a sahal“nenechá si paní nic líbit. Matky okolo souhlasně přikyvují, kruh kolem mne se stahuje. Za chvíli budu asi exemplárně uškrcen vlastní šňůrkou od plavek. V tom se hloučkem prodere malý žlutý vietnamský děda. Zašermuje prstíčkem a lámanou češtinou říká: „Já to všecko vidět, ten kluk se topit a tady ten chlap ho vytáchnout.“ ukazuje prstíčkem na mě. Díky vietnamský bože, oddechnu si, jsem zachráněn. V tom se ozve prcek:   „ Mně spadly brýle.....“ Všichni se k němu otočí. Prcek si dodá odvahy a pokračuje: „Mě spadly brýle a jak jsem je nohou lovil, tak se mě do té gumy zamotaly nohy. “ Rázem se situace mění, z úchyla jsem zachráncem. Ženské oči okolostojících mamin dojatě jihnou a chlapi mě uznale poplácávají po zádech. Medvědice sice cosi pořád mrmlá, ale plavčík ji rázem utne a udělá jí přednášku, že si má hlídat dítě. Dav se rozchází.

“Děkuju moc pane," poděkuju dědovi a mizím ven z pavilonu. Děda  jen ve svém záhadném úsměvu zvedne trošku koutky úst a pokývne hlavou. Vycházím na terasu s venkovním bazénem, zhluboka se nadechnu teplého vzduchu, rozhlídnu se po krásné Pálavě, která se v dáli tyčí nad novomlýnskou nádrží, jakoby stvořena z rozdrobených sladkých laskonek, vznášející se nad modrou hladinou, nad sebou stejně čisté a modré nebe a přísahám si, že až do odjezdu, se od manželky, lehátka a své knížky raději nehnu ani na krok. Vždycky jsem věděl, že v aquaparku je to velmi nebezpečné a navíc i dobré skutky mohou být "Po zásluze" krutě potrestány.