Smrt Havlova přítele zase vylákala potkany z kanálů.

Je to otřesné, číst v diskusích pod články o Třískově smrti ty nenávistné komentáře a plivance. Armáda deprivantů chrlí na památku člověka vyčnívajícího z kalné české louže hromady uslintaných urážek a nenávistných žvástů.

Je mi líto, že pan Tříska zemřel, ale kondolenční blogy přenechám jiným. Mě na této smutné události velmi negativně zaujala ta vlna hnusu, co se zase vyvalila z kanálů na sociálních sítí.

Pan Tříska byl přítelem Václava Havla a tím pádem je v hlavách mnoha lidí nerozlučně spojen se změnou režimu u nás a s raným polistopadovým vývojem u nás. Pro mnohé deprivanty sedící v klidu svých domovů a chrlících hnusy přes klávesnice svých počítačů, anonymně schovaných v bezpečí  sociálních sítí, byl ideálním cílem pro výron zakomplexovaných mindráků.

Je to otřesné, číst v diskusích pod články o Třískově smrti ty nenávistné komentáře a plivance. Úderka bývalých soudruhů truchlících za ztrátou svých privilegovaných postavení a neschopných důstojně přežít v tomhle jiném světě, vždy po smrti někoho spojeného se "Sametovkou" vyrazí do nenávistného útoku na vše, co je spojeno s koncem jejich rudého snu.

Je vidět, že už se oklepali a přestali se bát. Je vidět,  že uprostřed relativního blahobytu si potkanů nikdo moc nevšímá a tak si dovolují čím dál tím drzeji šířit svoje zamindrákované, jedovaté  žvásty, pomluvy a polopravdy.

Soudruzi bývali přece vždycky tak zdatní v překrucování čehokoliv, v dehonestaci, propagandě a ideologickém boji. Nenávist a hnus maskovaný za lidovost a svobodný názor toho "Opravdového obyčejného člověka."

Oni si totiž myslí, že už zase můžou. Mají pocit, že část politiků  se chová obdobně a dopřává jim se zájmem sluchu ve snaze takhle levně, jen za cenu vlastní sebeúcty, nakoupit levné voličské hlasy a vlastně svým chováním tyhle zamindrákované lúzry legitimují.

Absolutní rezignace českého voličstva na dosazení do vedení státu někoho, kdo by se jen trochu mohl nazývat elitou národa, nahrazení těchto elit velkohubými, lacinými a rádoby lidovými žvanily, hrajícími na ty nejprimitivnější struny lidského podvědomí a "Stará dobrá česká láska" k vůdcům s pevnou pěstí, odmítání kohokoliv, kdo z českého kalného rybníku sebeméně vyčnívá, vede tenhle národ do stejného morálního průseru, v jakém byl velkou část druhé poloviny dvacátého století.

Je mi z toho smutno.