"Ale vy už máte druhé stádium pane! Vy máte lysinu na temeni!" Vyděšeně mne informovala kadeřnice, dramaticky při tom třepotala půlmetrovými řasami a ňadra se jí divoce dmula.
"Pane, co uděláme s tou pleší?" Otázala se mne slečna kadeřnice hned jak jsem usedl do křesla.
" No nic, co by jsme s ní dělali, vždyť je jen malinká." Znejistěl jsem z obvyklého suveréna a tázavě jsem kontaktoval kadeřnici očima přes obrovské zrcadlo, které mou vlasovou nedostatečnost vysílalo skleněnými výlohami do celého obchodňáku.
Usmála se na mě zpod obrovských řas.Tentokrát jsem měl kliku na typ "Naprostá kráska," Štíhlá, ňadra dmoucí, dokonale nalíčená, řasy dlouhý jak hrabě na trávu, vystajlovaný účes. Ruce, jak se pohybovaly kolem mé hlavy lehce zvonily jemnými zlatými náramky. Prostě kadeřnice- Ferrari. Doufám, že bude ještě umět stříhat a nebudu mít kedlubnu opižlanou jak prorostlý řízek na talíři mojí mladší dcery.
"Pane, Vy máte vlastně už druhé stádium plešatosti, nebo se dá říct, že máte pleše dvě!" Ujistila mne.
Polkl jsem těžce a hlavou mi projelo, že jako lázeňský švihák a džigoló se tedy už asi živit nebudu.
"Jak dvě pleši?? Já vím jen o jedné. A jaké kristepane druhé stádium?? To zní, jak když Vám doktor oznamuje neléčitelnou rakovinu varlat." Bránil jsem se zoufale.
"No podívejte se, první stádium této zákeřné neinfekční nemoci jsou tady vepředu ty vysoké kouty bez vlasů." Pokračovala Ferrari- kadeřnice ve výkladu.
" No ale to je normální vysoké čelo slečno, to má skoro každý ne?" Dodal jsem a v duchu mě napadla chlapská říkačka : "Vysoké čelo v gaťách dělo," kterou si my moravští synci dodáváme sebevědomí, když nám začnou řídnout vlasy.
"Ale vy už máte druhé stádium pane! Vy máte lysinu na temeni!"
"Kolik mně tedy ještě zbývá času?" Zavtipkoval jsem trapně. "Víte slečno, tomu se u nás říká Náměstíčko!"
"Vy si ze mě děláte srandu, ale Vás čeká třetí stádium a to už sranda nebude." Usadila mne kadeřnice a dramaticky zamrkala řasami.
" Vám se totiž spojí ty kouty s tou lysinou na temeni a budete mít pleš jako prase!"
"A tomu se u nás říká Čelo až na záda. Poslouchejte krásko, ostříháte mně konečně to, co mám kolem všech těch pleší? Trochu spěchám." Dodal jsem rozmrzele.
"A Vás to pane neznepokojuje?? A taky, jak jste hrozně šedivý! To by chtělo obarvit. Vypadáte strašně zanedbaně a staře. Hodíme na to melír???"
"Ježiši slečno, prostě mně jen ostříhejte ty zbytky vlasů, pleš můžete lehce naleštit a barvu necháme tak. Nejsem Dejdar, abych v padesáti zase byl černej jak havran. Jo a četl jsem, že plešatců je na Zeměkouli jeden a půl miliardy a ženám se to prý líbí. A navíc jsem si dneska zapomněl doma klíče a tak nejsem zvědavej, abych se zapatlanou pleší a černočerným hárem obcházel barák a prosil svoje děti, aby otevřely tomu postaršímu černovlasému vyskákanému chocholoušovi, co se dobývá do dveří a tvrdí jim, že je jejich fotr!"
A tak mě to vzala vzadu a na boku strojkem, nahoře načechrala ty zbytky a vyexpedovala mě zpátky do života.
Aby bylo mezi námi lidi jasný! Já jsem totiž zapřísáhlý "Pravdovláskař!"
