Přežil jsem velikonoční "Žraso"

A tak se dokutálíme k babičce a ta nám vynadá , že: "Sme tak dlúho nedojeli a děcka sú strašně hubené a ty Davidku by ses zase měl přestat futrovat a neco ze sebú dělat, protože dobrý kohút netlustne a máš eště mladú ženu!"

Tož byl bych nerad, kdyby to znělo nějak pateticky. Obdobně třeba jako "Přežil jsem bitvu u Slavkova", nebo "Přežil jsem zkázu Titanicu." Přesto taková velikonoční návštěva, spojená s hojnou konzumací u nás na Moravě, je někdy až zdraví nebezpečná.

Moje maminka je totiž bohyně domácí kuchyně. Blonďatá bohyně kuchyně. Blonďatá, polévková bohyně, protože takovou polévku jako máma, žádná neuvaří. Dokonce jsem jí ochoten odpustit, že si momentálně oblíbila politika Babiše:

"Tož Davi, ale jedno se mně na tom Babišovi líbí." Uvítala mě, když jsem začal hned po příjezdu šmejdit mezi hrnci.

"No, to jsem teda napjatý mami. Zase Vám před volbami slibují zvýšit důchody, co?" Nadzvedl jsem tázavě obočí a snažil se nenápadně ponořit ukazováček do omáčky ke španělským ptáčkům a přitom se neopařit.

"No, to nevím, ale prodávají na obchodňáku od něho slepicu na polívku jenom za osmdesát korun." Uklidnila mě máma.

"Tak to jo, slepice za osmdesát, to je teda ten Andrej šikovný." Pokýval jsem uznale hlavou.

Kuchyní se linula vůně několika různých pokrmů. Maminka je samozřejmě vždycky z rodinné sešlosti oprávněně unavená a uštvaná a každoročně vyhrožuje, že už vařit nebude. Nakonec samozřejmě uvaří několik druhů jídel a tak největším dilematem Velikonoc není nic menšího, než jestli si raději dát fantastické španělské ptáčky, "Davi, pěkně si ho rozkroj na půlky, ať jde vidět, jak to mám krásně poskládané!" Samozřejmě s omáčkou a třemi knedlíčky.

Anebo raději pečená žebírka s dvěma druhy zelí, červeným a bílým(samozřejmě moravského, přece nebudeme jest ten český nepodarek :-)) a nebo pečené kuřátko s bramborovou kaší pro frfňáky, přiženěné ohrndíry a hlúpé děcka. 

Někteří z nás už jsou tak otrlí, že se dopouštějí poněkud podivných kombinací, jako je například španělský ptáček s knedlíčkem a omáčkou lehce orámovaný pečeným žebírkem, či ještě dobrodružnější španělský ptáček s červeným zelím.

Zapíjet se musí vínečkem a pivečkem možná aj nejaký ten koňáček padne, ale první sa my chlapi musíme pohádat s babama, kdo vlastně dneska řídí dom!

Já se nehádám, protože u nás nosím doma gatě furt eště já a tak řídí žena. A tak možu pit, ale jenom trochu, abych nebyl divoký a děcka nehleděly, ale ne zas úplně málo, aby mně žena nevyčítala, že to jsem radši mohl řídit a ona si mohla dát víno.

No a pak, když už funíme jak stádo parních lokomotiv, tak se přinesou zákusky a koláčky. Takový domácí koláček, to Vám je po těch žebírkách lahoda. Samozřejmě tvarohový a taky jsou vanilkové rohlíčky a lepené kolečka. Na Velikonoce? A proč ne vlastně? A po zákuscích a kafíčku přijdou na řadu chlebíčky.

Třeba s tvarohovou pomazánkou, pomerančem a dánským salámem. Dánský salám je totiž u mých rodičů velmi oblíben. Má ho totiž strašně rád můj nejmladší bratr. Jo, je to ten nejmladší a strašně  chlupatý, co jediný z rodiny není Vlk ale pes. Pes jménem Doyle, kterého maminka natolik miluje, že mu kupuje dánský salám a my s mým lidským bratrem Filipem jsme ho pasovali na svého dalšího bratra. Máme totiž díky němu pravidelný přísun toho dobrého  dánského salámu, co ho vyrábí moravský řezník. To dá přece rozum a hlavně máme rádi naši blonďatou maminku.

A tak jsem už všichni odhodili dobrá předsevzetí o střídmém životě a někteří dokonce i většinu šatstva a drbeme ty členy rodiny, co nepřišli a posloucháme úžasné podivuhodné historky mého synovce, který bydlí v garsonce v Praze  s dvaceti osmi hady, třiceti pěti tisíci šváby, ježkem Karlem, několika potkaními a myšími rodinami, asi dvaceti ještěrkami a gekony podivných tvarů a druhů, pakobylkami a jedovatými pavouky, hejnem křepelek, králíkem Micinou a milou a chytrou přítelkyní Miky, která je naštěstí stejně zoologicky postižená jako on a tak společně ve své malé garsonce nesní o nové ledničce, dovolené u moře, nebo barevné televizi, ale novém asi třicátém šestém teráriu, které by se ještě nějak nacpalo na na záchodě nad mísu a domov by v něm nalezla nějaká ta krásná ještěřice z rodu Agama.

Anebo pak taky tu veselou příhodu o úchylném opičákovi druhu Makak, co nenávidí holohlavé muže a naopak ho velmi vzrušují blondýnky s dlouhými vlasy, kterým vždy, když vejdou do jeho ubikace vyskočí za krk a snaží se jim udělat malého Makaka. To prostě miluju tyhle ty historky ze života.

No a pak se jde k babičce, která nakonec teda letos neumřela!

Babička se totiž loni rozhodla, že v zimě prostě umře a že nás tím všecky potrestá za to, že je už stará.

Moje obětavá maminka se s tím, ale nesmířila a vzala si ji domů a vařila jí natolik dobré polívky a masíčo a pekla buchtičky, že babička nakonec uznala, že:

 "Neco na tem životě přece enom je." A na jaře se vrátila do svého velkého domu a když viděla jarní zahradu, tak pochopila, že:

"Sa to mosí šecko poryt a okopat a kdo by krmil ty slépky, dyž tak pěkně teď nesú!" A tak tu zahradu celou sama ve svých osmdesati osmi letech poryla a okopal a posadila všelijakýma kytičkama a zeleninkú a aj ertepliček pár řádků a :

"Dyž je to včil tak šecko pěkné, tak sa umírání odkládá na neurčito, šak Pánbúh to nejak pochopí!"

A tak se dokutálíme k babičce a ta nám vynadá, že:

"Sme tak dlúho nedojeli a děcka sú strašně hubené a ty Davidku by sas zase měl přestat futrovat a neco ze sebú dělaj, protože dobrý kohút netlustne a máš eště takú mladú ženu, abys nedopadl jak ten americký herec ten Brandon Pitr, či jak sa jmenuje a neutekla Ti!"(promiň Brade)

A pak nás začne pobízet zase k jídlu, protože má taky koláčky a laskonky a trubičky a chlebíčky kupodivu taky s dánským salámem.

"A dajte si děcka, vemte si neco! A Davidku, dal sis chlebíček? Nic nejíte a co já s tym budu dělat, budu to muset hodit slépkám a to zas budú vajca."

A moje dvě dcery co si myslí, že sežraly svět, protože mají "Fejsbůk,Tvíter, Snepčet" a jsou 24 hodin denně online, sedí s očima navrch hlavy a nejde jim na mysl, že by slepice mohla sežrat laskonku, nebo dokonce nedejbože chlebíček s dánským salámem, protože to tam nikde nepsali a žádný "Joutrůber" nemá doma takové statečné slepice, jako moje babička. A tak babičce nevěří a dělají si zni šoufky.

"Tož pravda, že ty moje slépky sezobú aj chlebíček a laskonku."Nedá se babička.

" A aj řízek, dyž jim tak hodím, tak ho roztrhajú na kusy a kosti, dyž jim trochu potluču sekyrú, tak jich taky sezobú. Ty moje slépky to sú totiž děcka také ptačí dravé piraně. Šak mosíte si dat děvčice pozor, dybyste šly někdy do kurníku pro vajca! Protože to vám ujede noha po kuřincu, seknete sebú na zem, ty hydry divoké sa zeběhnú a pustijú sa aj do Vás!" 

"A nic z Vás nezostane! Aj kosti rozklovú a ráno sa tam najdú akorát knoflíčky od košile, ty sú nestravitelné. A dajte si neco, Davidku ty nic nejíš! Dal sis koláček?"

A pak večer, kdy je všechno vypověděno a trošku aj snědeno, se jede domů. Děti vzadu spí, žena řídí jak Loprais na Tatrovce a řeže zatáčky a u obce s příznačný jménem Vracov, co se rýmuje na Zvracov, mi musí zastavit v borovém lese, co to v něm voní jak v Chorvatsku, roste v něm hustý a krásný mech a na podzim spousta hříbků hnědáčků, se musím trochu projít a nadýchat čerstvého vzduchu. A tak objímám drsné kmeny černých borovic, hledím do jejich korun vstříc smutnému nebi a přemýšlím, jaké mám velké štěstí, že mám takovou fajn rodinu plnou silných žen.

A je mi sice blbě, ale prostě tak nějak................................... krásně.