pobavilo

Já jsem se, Davide, pojistila. Mám koupené nesmeky, tak jsem si ráno okšírovala boty a pěkně v klidu si šupajdila do knihovny. Já už se, člověče, na ty krasobruslařské výkony nějak necítím.

Jednou takhle jsem šel přes přechod (byla ledovka). Proti mně starší paní (již před tím jistý mladík prokázal, že jde přejít či spíše přeběhnout - zřejmě přesvědčen, že si gravitace nestihne všimnout, že by mohla zafungovat) a tak jsme oba vykročili a jak jsem šli opatrně proti sobě, paní zjistila, že nebyl nejlepší nápad, přecházet přes kluzký přechod, a začala hledat pevný bod...

Tím bodem jsem měl být já, protože jsme se právě míjeli...

Jak to dopadlo, si jistě dokážete představit - udržet stabilitu na velmi kluzkém přechodu bylo problém pro jedince, natožpak pro jedince vyvažujího nečekanou zátěž kolemklouzající paní... vzápětí jsme se váleli oba.

Když jsem se vzpamatoval po úderu hlavy (snaže se nevnímat "rady" lidí na chodníku "tak pomozte té paní, pane" - sám jsem byl přitom mírně dezorientován právě po tom úderu), vzájemně jsme si pomohli, dokončil jsem přechod, abych zjistil, že uprostřed přechodu zůstala má čepice...

Naštěstí proti již nikdo nešel a řidiči chápali, že rozjet se by nebyl nejlepší nápad, takže jsem popadl čepici a doma pak zhluboka oddychoval.

Lebka to kupodivu vydržela a otřes mozku se nekonal (manželka mě dokopala k tomu, že musíme na pohotovost - měla obavu, abych večer neusnul /navždy/, do hlavy totiž člověk nevidí).

Teď již na to vzpomínám s úsměvem, ale tehdy mi tedy skutečně do smíchu nebylo. Mám z ledovky respekt a pochopení pro klouzající lidi, zdánlivě způsobující smích u pozorovatelů (jen do té doby, než sami vkročí do jámy "ledové").

Teda dlouho jsem se u ranní kávy tak nepobavila!!!

Teď se ještě bohužel musím zvládnout doklouzat do práce.U nás právě lehce pod nulou, drobně mží. To bude nářez! Jen doufám, že ne na mou zadnici!Mějte se vesele!

Viděla jsem sousedku, jak takhle tančí přes park. Říkám si, proč nejde okolo po chodníku. A ono to tam je ještě horší...

No, viděla jsem v sobotu nějakou slečnu se takhle klouzat od Labské boudy směrem k mohyle Hanče a Vrbaty. Jako nejdřív jsem si říkala, co s ní je? Je opilá? Nebyla opilá. Měla nevhodnou obuv a na těch ledových plotnách prostě jela. Co krok to pád. Ze země měla problém se zvednout, protože ty nohy ji neustále podkluzovaly. Když se konečně zvedla, pokusila se udělat krok a zase přišel pád. Měla sice s sebou mladíka, ale ten toho moc nezmohl. Jako muselo to být vyčerpávající, asi si sáhla na dno holka. A o pár dní později a výškových metrů níže se takhle učí surfovat po chodníku všichni od mladých po staré. Já to včera zažila v autě, a to je zase jiný level. Trochu jsem se i orosila.

prave jsme se vratili ze spitalu

Josef vylejzal z auta, doslap na ledovku a uz to jelo...

orteza a 3 tydny v klidu

mel se z toho auta vyplazit...

pekne napsany, Vlcaku

Přejeme mu brzké uzdravení.

První blog, který čtu skoro v sedm ráno, je ten Váš. Musím se řehtat jako kůnˇ. Jak zvládnout cestu na kluzkém chodníku je: na kolena, rukama se odrážet a jedeme. Chce to však zdravá kolena, aby člověk pod kopcem zase vstal.

Jestli jste klouzal až ke Kateřinské, tak to bylo lepší si vzít brusle. Bez nich nemělo smysl dneska ráno vůbec vylézat.

Zasloužená karma