Jak mě zachránil bezdomovec.

"Hlavně když je studené, potřebuju tekutiny. Dehydratace je sviňa." Dodal a dorazil plechovku.  "Tak si dejte i to poslední." Podal jsem mu poslední chlazené z kýblu. "Dík, říkali, že jste sviňa chlap, ale Vy jste nakonec dobrák!" 

Tak jsem svedl nemilosrdnou bitvu s keřem planých růží obtékajícím elektrorozvodnou skříň na předzahrádce před mojí prodejnou koupelen. Zkuste si to, není to žádná sranda. Dvoumetrové šlahouny plné trnů se zakusují do Vaší kůže jako zuby vlkodlaka. Vedro, nevedro dal jsem si vaťák, dvoje rukavice, naostřil mačetu, která mi byla k ničemu, protože planá růže vás k sobě nepustí a tak jsem tu trnitou mrchu nakonec ocvakal dlouhými nůžkami na redukci ovocných stromů. Ruce jsem měl dodrápané do krve, jak po vášnivé noci s lesní divoženkou

Hromada zubatých ostnatých větví byla velká,  jak polský fiat.

"Hergot, co teď s tím?"

Ve vaťáku už dýl nevydržím a rozcvakat na menší větve, to bez dalších padesáti trnů zapíchnutých od kotníků přes zadnici až po krk nepůjde. Tak jsem to prostě odtahal na plácek mezi keři a nechal trochu uschnout, že to ilegálně spálím.

U nás je totiž za pálení větví a trávy flastr až několik desítek tisíc, takže bacha! A městská policie je bdělá. Přesto, že kolem obchodu mám jen samé firmy, takže případný kouř by večer otravoval tak maximálně partu bezdomovců, co bydlí v nedalekém zařízení Charity.

Mám s těmi "Vyvrheli společnosti" poněkud komplikovaný vztah. Občas je ráno budím, schoulené do klubíčka, jak vyspávají včerejší opici před dveřmi mého obchodu, občas je násilím nutím opustit parkoviště naší firmy, kde rádi pořádají bujaré večírky s krabičákem a pečínkou podivného původu. Občas mi rozjaření levným chlastem a drogami všeho druhu, zničí nějakou reklamní ceduli, nebo si udělají z předzahrádky naší firmy provizorní toaletu. Škody už jsem přestal počítat dávno.

V Charitě se to dost střídá, takže většinou nejde o stálé starousedlíky, od kterých víte, co můžete čekat. Problémy většinou řeším řvaním, vyhrožováním zcela výjimečně i kopancem do zadnice a výhružným mlácením obrovského topůrka od sekyry do obrubníku na parkovišti.

Bohužel nic jiného na ně neplatí, musíte jim prokázat sílu, vztek a nekompromisní odhodlání a občas u toho řvát jako tur. Naštěstí když na Vás řvu já, stodvacetikilová hromada a vy jste "Free ogara s dvěma promile v kebuli," tak radši sbalíte igelitky a jdete o parkoviště dál.

No ale zpátky k větvím. Do popelnice se to absolutně nedalo nacpat, větve a trny seschnutím ještě víc ztvrdly a snad i zašpičatěly. Takže spálení bude asi jediná možná likvidace.

Připlížil jsem se tedy jeden vlahý večer s podpalovačem PEPO litrem lihu, vidlemi na dlouhém štylku a odhodláním provést pod rouškou soumraku tento ilegální čin. Noc líně tekla po sklech výloh mého obchodu jako roztavený tér. Pokutu bych tedy dostal opravdu nerad i když chápu, že městská policie se musí zahojit na těch, co si ty peníze svou prací dokáží vydělat a dávat furt jen ubohé stovkové pokuty za parkování, je pod úroveň těchto elegantních šviháků v uniformě.

Rozhlédl jsem se tedy po naší průmyslové ulici. Všude klid a mír, parkoviště prázdné,do tmy jen zoufale zářily řídce postavené lampy veřejného osvětlení a bojovaly marně s horkou temnotou.

Jen kousek dál na obrubníku seděl opuštěný, ošuntělý muž a pil z krabice "Buchlovskou svíci". 

Rozdělám tedy oheň, hoří to ze začátku mizerně, ale PEPO a líh tomu pomůžou. K noci se vznáší sloupeček dýmu a za chvíli noc ozařuje hezký oheň. Žádná ekologická katastrofa, žádný hustý černý dým jak z pneumatik, žádná prchající zvěř a hrozba pro cizí i obecní majetek, prostě větší ohýnek.

Reguluji oheň vidlemi a přihazuji další větve, dokonce mám i za keřem nachystaný kbelík s vodou, kdyby náhodou něco, ale hlavně si v něm chladím tři nealko piva.

 Hledím do ohně a vzpomínám. Oheň je prostě kouzlo a v plamenech najdete spoustu hezkých vzpomínek. V tom se tmou přišourá ošuntělý přízrak, položí batoh a dvě igelitky a zeptá se:

"Šéfe, můžu si od Vás vzít oheň? Zlobí mě zapalovač a já potřebuju v takovýhle večer kouřit, abych nevymýšlel kraviny!" Prohlásí bezdomovec a chraplavě se rozesměje.

Ani nečeká na odpověď a už se natahuje po hořícím pahýlku růžové větvě do plamenů. Trochu se motá, takže mu málem chytnou vousy, v poslední okamžiku odskočí od ohně a zanadává:

"Hergot, to je ale fajrung, to je ale pořádná duňa!"

Bodne mne to až u srdce. "Duňa"Takhle vždycky říkal ohni můj oblíbený dědeček Martin.

Pálení "Duní" byla jeho oblíbená celoroční kratochvíle. Ale to se to ještě smělo, to ještě nebyl malý ohýnek důvodem k dvaceti tisícové pokutě. Vzpomínka na dávno mrtvého dědečka, jakoby vystoupila z plamenů a pohladila u srdce. Ta vůně spálené trávy, chrastí vyneseného z vinohradu, nebo natě z brambor, tu z hlavy nikdy nedostanu. Ostatně člověk si prý nejvíc pamatuje vůně. Mnohem víc něž barvy a tvary.

"Pojďte sem, já Vám připálím" Zavolal jsem přes oheň na klátivou postavu a vytáhl z kapsy sirky. 

Kupodivu bezdomovec nepáchl, žádný takový ten nakyslý pach zažrané špíny, spíš jen voněl tabákem a jakoby podzimním listím.

Naklonil se ke mně a v roztřesených dlaních skryl cigaretku. Mocně popotahoval, vypadalo to jakoby cigárko bylo zvlhlé. Vráskami rozbrázděná zajímavá tvář orámovaná hustým vousem a delšími vlasy. Zažloutlé třesoucí se ruce, které vypadaly jako dvě zkroucené olivové větve.

Všiml si, jak si ho se zájmem prohlížím:

"Třesou se mi pracky, to víte to mám z........."

Uklouzlo mi to dřív, než stačil dopovědět:

"Z chlastu pane, z čeho jiného!" Dokončil jsem za něj a vzápětí se trochu zastyděl.

Usmál se poťouchle a světlo ohně mu tančilo po tváři a dodávalo jí  ještě víc na hloubce.

"Sakra, podle tohodle bezdomovce by klidně Michelangelo mohl střihnout nějakého toho starozákonního proroka. Tahle tvář toho prožila hodně." Napadlo mě.

"No z chlastu taky, ale hlavně od nervů, jsem trochu magor víte?" Usmál se na mě znovu a mocně potáhl z cigaretky.

"Taky mě to stálo rodinu a existenci. Žena se se mnou rozvedla, děcka jsem už neviděl patnáct let. Dneska už budou dospělí. Chvilku jsem byl na ubytovně, začal na prášky chlastat, pak vyhazov z práce a ulice. Já prostě bez ženský nejsem schopen řádného života pane! "

" Ženy jsou naše dobrodiní i zkáza víte šéfíku.?" Dodal a žíznivě hleděl na plechovky s pivem plovoucí v kbelíku.

"Klidně si dejte. Je to ale nealko pivo!" Pobídl jsem ho a taky si jedno vzal

"Hlavně když je studené, potřebuju tekutiny. Dehydratace je sviňa." Dodal a vyžahl  plechovku v jednom tahu. 

"Tak si dejte i to poslední." Podal jsem mu poslední chlazené z kýblu.

"Dík. Říkali, že jste sviňa chlap, ale Vy jste nakonec dobrák!" Usmál se do vousů a načal pivo.

Taky jsem se usmál a přihodil na oheň poslední dvě větve. Dovedu si to představit, jakou mám mezi zdejšími bezdomovci pověst. To naše parkoviště bráním jak vzteklý lev, co má "vlka" na zadnici.

Podíval jsem se to té zajímavé fousaté tváře, která si tak užívala to studené pivo. Chlap hleděl do plamenů a snad mu jejich hra taky v mysli oživovala vzpomínky na lepší časy. Na časy, kdy měl rodinu auto, a bejvák někde na sídlišti.

Je to vlastně strašně smutný, sytý hladovému většinou nevěří.  Pohybujeme se ve svých sociálních bublinách a u lidí bez domova přes tu špínu nevidíme lidského tvora. Sami se tím ale také stáváme méně lidmi!

Parkoviště se rozsvítilo dvojicí světel a do noci  se rozblikala policejní světlo-paráda.

" A do háje a teď dostanu děsnej flastr!" Zasakroval jsem. Městská policie právě objevila ilegálního spalovače větví, odpudivého padoucha a zdroj obohacení obecní kasy.

"To bude mastný!"

" Hele šéfíku, schovejte se rychle za tu branku, já to vezmu na sebe." Utrousil bezdomovec a začal poskakovat kolem ohýnku, jako by se chtěl zahřát.

Otevřel jsem branku a vklouzl za moji antistresovou ostružinu.

To je obrovský keř ostružin, který si pěstuji, abych se měl občas kde uklidnit z kontaktu s některými zákazníky. Není jich moc, ale občas se vyskytnou. Přijedou v BMW z třetí ruky a tvrdě vyžadují další slevu na zboží z  výprodeje. Jak já říkám, slevu ze slevy. Někteří Češi prostě slevy milují. Musím mlčet, nevztekat se, být asertivní(říkala manželka) .

Co na tom, že jsem to nakoupil za tři sta, stovka je dopravné ze Španělska a vyprodávám to za sto devadesát. Oni to chtějí za sto čtyřicet devět! Vydržím, ale pak se musím chvíli pást v ostružinovém keři a sežrat tak půl kilo antistresových ostružin.

Policajti došli k ohýnku a začali dosti nevybíravě řvát na poskakujícího bezdomovce.

"Hele, neřvi na mě, já to teda uhasím, už jsem se trochu ohřál." Odrážel bezdomovec jejich výtky a policajti začali vyhrožovat pokutou.

" No tak mi to napiš, stejně to nezaplatím. Kolik už jich tam u Vás mám? Dvacet?" Rozesmál se chraplavě bezdomovec a vychrstl vodu z kbelíku na dohasínající oheň.

Vyvalil se oblak dýmu a zbytky špinavé vody zčernalé popelem vystříkly až na poldovy bagančata.

"Sakra. Já ti jednu natáhnu ty parchante." Zařval policajt a hnal se zaťatou pěstí na fousáče, který klidně stál s prázdným kbelíkem v ruce nad uhašeným ohněm a se stoickým klidem čekal, jestli ho policajt praští.

"Vykašli se na něj na darebáka!" Chytil druhý policajt pevně kolegu za rameno a táhl ho zpět směrem k autu.

" Je to zbytečný, vždyť víš! Peníze nemá. Nemá nic!" Uklidňoval kolegu. Pak se přes rameno otočil a zakřičel:

"A ty odsuď zmizni ty všiváku, nebo příště dostaneš nakládačku. A opovaž se zase něco zapalovat!" Nasedli do auta odjeli do noci.

Otevřel jsem po chvíli branku, přišel k hromádce lehce doutnajících uhlíků a podal chlapovi ruku. Stisk měl suchý, pevný a dokonce se mu na chvíli  zastavil i ten neurotický třes.

"Tak díky za pivo a za pokec šéfiku, já mizím." Rozloučil se. Hodil na záda batoh, chytil do každé ruky jednu igelitku, usmál se a odcházel do tmy. 

Zíral jsem za ním a v tom okamžiku mě napadlo, že nechci, aby pro mě zůstal jen špinavým bezejmenným nepotřebným stvořením, co nikoho nezajímá a nikdo v něm nevidí člověka..Nechtěl jsem na něj vzpomínat jako na pana "Nikoho," co nepatří nikam a nic nemá. Nechtěl jsem na něj vzpomínat jako na špinavou smrdící věc, která jen překáží a nepatří do našeho čistého dokonalého světa.

"Pane, jak se vlastně jmenujete?" Zavolal jsem do tmy.

Zastavil se, otočil hlavu. Spíše jsem jen intuicí cítil, že tam ještě stojí. Jen matný obrys vousaté střapaté hlavy v teplé noci.

" Jmenuji se Samuel, Davide!" Promluvil do tmy, zablýskly se mu naposledy ty smutné vědoucí oči a zmizel do tmy.

Takže přece jen to byl "Starozákonní prorok" usmál jsem se sám pro sebe a v týlu mne i přes horkou noc lehce zamrazilo.