Jak jsem byl, bohužel, uvědomělým občanem

Je to výzva, dokážete přečíst ještě dneska deset celých stránek? A víte jak to chodí, když bystrý a tvrďácký, ochrankář Jarmil K. nemá zrovna svůj den? A víte s kým má poměr ředitelka Vašeho obchodního domu? A víte jak dopadne dobrák jako já když páchá dobré skutky?

Ten den se Jarmil K. probudil o něco dřív, než mu zazvonil budík.  Vlastně ho to strašně štvalo, protože probudit se pokaždé o deset minut dřív, než musíte, je opruz.  Zajímavé bylo, že když si natočil budík o dalších deset minut dřív, tak se vždy probudil zase o deset minut dřív. Jednu dobu s tím hodně experimentoval a buzení posunoval tak dlouho dopředu, že jednoho dne procitl v 03.50 přesně deset minut před časem nastaveném na budíku. Po té rezignoval a vstával prostě za deset šest. Roztáhl záclony a otevřel okno své pronajaté mini garsonky. Dal si Cígo a při otevřeném okně jen tak v nátělníku sadomasochisticky vychutnával únorový mráz a cigaretový oheň. Dal by si radši „Mařenku“, ale musel do práce. Venku byl tradiční, český, hnusný únor. Všude olezlé zbytky sněhu, oblohu nebylo vůbec vidět, bouráky se studenými motory chrchlaly a čadily hnusný kouř z výfuků a po ulici se ploužily schoulené a depresivní postavy v tmavých bundách a kabátech. Nikde žádný úsměv, nikde žádná pěkná mladá prdelka. A prdelky to bylo jediné, co Jarmila zajímalo. Bohužel práce ochranky v obchodňáku nebyla,  mezi mladými ženami, vnímána jako příliš perspektivní pozice a tak Jarmil neměl u žen příliš velký úspěch. Bylo mu jasné, že musí schrastit nějaké prachy,  jinak si u žen neškrtne.  A to byl problém,  Jarmil byl chudý jako myš. Jarmil K . nebyl moc chytrý,  ale i on chápal, že práce v bezpečnostní agentuře Falcon security je to poslední, co je mezi ním a výměnou garsonky za lavičku u nádraží.  Jarmil chtěl být vždycky elitní policista, ale vzhledem ke svému drobnému škraloupu, kdy v 18 letech vyloupil dvě sklepní kóje u matky v paneláku a ukradl spodní prádlo a prostěradla dvou postarších důchodkyň, neměl u Policie šanci. Na druhou stranu práce ochranky v supermarketu mu trochu připadala jako nižší forma policejní práce v utajení.  Jarmil K. se celé dny loudal s nákupním košíkem kolem vystaveného zboží a předstíral, že je zaujatý nakupující. Vždy však připraven odhalit, zakročit a zpacifikovat případného zloděje. Zpočátku si myslel, že bude v podpaždí nosit ostře nabitou pistoli, nebo alespoň elektrický tasser, ale šéf ho poučil, že si musí vystačit se sílou argumentů a maximálně tak drobným popostrkáváním. Tohle Jarmila netěšilo a zakoupil si alespoň teleskopický obušek, ale poté co mu při inspekci vypadl ze skříňky s oblečením a udeřil do holeně zástupce vedoucího obchodního domu, mu šéf agentury dal zřetelně najevo, že zbraněmi krotit zákazníky v prodejně nebude.  Jarmil tedy rezignoval. Tajně však nacvičoval podle instruktážních kazet Kung- fu a jiné bojové sporty a doma měl výstavku nervově paralyzujících plynů a Ninja pomůcek.  Často se nocí blížil tmavými cestičkami v parku za klubem Mír,  točil kolem hlavy Nunchaky,  případně vrhal zabijácké hvězdice do kmenů vzrostlých platanů. Číhal na zlo, které bylo v jeho představách všudy přítomné a čekal na svůj okamžik, kdy zachrání vnadnou paničku ze spárů devianta a ona se mu poté okamžitě, plně odevzdá v odměně za jeho chrabrost. Zatím neměl štěstí. Dvakrát ho pokousal pes a jednou zmlátil nerudný důchodce špacírkou.  Jarmil K. byl nemile překvapen, že osmdesátiletý dědek, bývalý dragoun jízdního pluku prvorepublikové ČS armády, vládne svou hůlkou daleko lépe než on „tajemný Ninja“atrapou samurajského meče.

Dokouřil cigaretku a přemístil se do koupelny, mrkl do zrcadla, oholil včerejší vousy, vlasy přelízl gelem a malým kartáčkem si pročesal řídký knírek. Pak si všiml,  že na čele se mu vyloupl nehezký uher. S potěšením ho vymáčkl a s uspokojením vypálil svou kolínskou. Pálilo to jako čert, ale Jarmil věděl, že překonávat bolest je základní dovedností každého tajného agenta. Mrkl do ledničky a s nechutí sežvýkal poslední zbytek pětatřicítky eidamu s oschlým rohlíkem. Bude se muset dorazit v práci. Stejně nemá prachy a do výplaty je daleko. Skutečností bylo, že Jarmil včera „Skoro“ na hracím automatu vyhrál 36.000,-. Byl takhle blízko. Bohužel to nakonec zase bylo jen skoro a tak se stalo, že Jarmil prohrál svých posledních šest tisíc. Do výplaty zbývalo ještě osm dnů a v ledničce nebylo skoro nic. Bude si muset zase půjčit od tlusté pokladní Kláry. To se s ní bude muset zase asi trochu muchlovat, aby to z ní dostal, ale doufá, že včas zdrhne. Klářino pozadí opravdu nesplňovalo Jarmilovu představu o ideální prdelce a tak v ní nechtěl vzbuzovat zbytečné naděje. Minule už skoro neutekl, Klára funěla jak roztopená lokomotiva, drtila ho mezi svými obrovskými ňadry, kterými ho tiskla na plechová dvířka v šatně a její dotyky začínaly být značně lepkavé. Naštěstí se Jarmil v posledním okamžiku zeptal, jestli by mu nepůjčila pětikilo a hned poté musel na plac.  Ale jednou evidentně nadejde čas, kdy Jarmil bude muset začít vracet i s úroky. “Pff“ odpinkl poslední konec eidamu na talíř a hodil ho do dřezu. Pyramida špinavého nádobí se zakymácela. Budu to muset umýt, anebo koupit pár nových talířů a nějakou lžičku. Jarmil na sebe hodil hadry a seběhl po schodech. Odemkl od výtahové klece svou prastarou Esku a vyrazil do práce.

V tu dobu už paní Ingrid S. seděla ve své kanceláři ředitelky supermarketu a mračila se přes své elegantní brýle od Pierra Cardina na soupisku zaměstnanců obchodního domu. Paní Ingrid byla elegantní čtyřicítka s perfektní figurou vypracovanou intenzivní jízdou na rotopedu, oslnivou kšticí momentálně kaštanových vlasů, majitelka dvou yorkshirských teriérů a chrápajícího manžela, díky kterému neměla za sebou příliš dobrou noc. Pravdu povědíc,  paní Ingrid za sebou neměla dobrý celý týden. Vedení nařídilo v obchodním domě inventuru a včera přivezl oblastní šéf zdrcující výsledky. Paní Ingrid měla navíc s oblastním šéfem milenecký poměr a tak jí šéf včera přerývavým hlasem při sexu ve skladu úklidových prostředků sdělil,  že je třeba, aby vyvodila z výsledků tvrdé závěry a provedla nutné personální změny,  protože příště, pokud nedojde k nápravě, bude obětí inventury ona.  A tak paní Ingrid již včera , předkloněna u regálu s mopy, s vyhrnutou sukní a staženými kalhotkami na kotnících, zatímco lehce kroužila zadkem, nutila se do sexy vzdechů a za ní funěl, potil se a rytmicky se houpal vpřed a vzad oblastní šéf, přemýšlela koho vyhodí. Díky tomu si sex vůbec neužila, na rozdíl od oblastního šéfa, protože ten si ho užil vždycky a na každé pobočce. Oblastní šéf totiž v organizační struktuře obchodního domu držel jeden primát. Od té doby co dělal oblastního šéfa, měl sexuální poměr takřka se všemi ženskými vedoucími jemu přímo podřízených obchodních domů. Dodávalo mu to značné sebevědomí a pramenila zde jeho pověstná arogantní dravost. Byl velmi pečlivý v utajení, protože korektní a nudný německý majitel by jeho počínání ztrestal okamžitým vyhazovem. Oblastní šéf byl však na sexu ve skladech čistících prostředků závislý.  Miloval ten adrenalin a dobrodružství s vůní Jaru, Okeny a Sava .

Dnes tedy nebyla paní Ingrid ani spokojena ani uspokojena.  Nejvíc se kradlo v oddělení ovoce zelenina a pak samozřejmě obligátní kosmetika, alkohol a salámy. Paní Ingrid svírala v ruce svítivý fix a škrtala jména. Jako prvního zaškrtla svého zástupce inženýra Šavrdu, protože minulý měsíc dostal snížení počtu krádeží jako osobní úkol. Navíc to byl strašný suchar a měla pocit, že tuší něco o jejím poměru s oblastním. Ten pude a hotovo. Pak vyhodí řezníka, dvě prodavačky z uzenin a vedoucího z Ovozelo a ještě tu drzou pihovatou krávu, co doplňuje regály. No to bude snad zatím stačit, udělá z toho exemplární příklad, ať se trošku všichni bojí, stejně tam kradou všichni. A bude muset seřvat šéfa agentury Falcon, že mu vypoví smlouvu na ostrahu, jestli nebudou mít víc záchytů a krádeže neomezí. Paní Ingrid však moc dobře věděla, že současná ochranka v obchodňáku nestojí za nic. Bohužel však německý majitel obchodňáku prohlásil, že Češi jsou národ zlodějů a supermarket by neuhlídal ani proslulý inspektor Schimanski a tak zkrouhl počet ochrankářů na jednoho na směnu a ten buď seděl u kamer, nebo bloumal po obchodňáku a tvářil se jako náhodný nakupující. Kdo tam vlastně dnes bude? Jo, ten poďobaný blb s knírkem. Děsnej slizoun. Vždycky, když chytil nějakou mladou ženskou, co si strčila do kabátu dětskou výživu,  nejradši by jí udělal osobní prohlídku tělesných dutin v gumových rukavicích. To ale nesměli, museli zavolat policajty a ti si zloděje převzali, dali  mu maximálně pokutu a pustili ho. Druhý den pak ženská kradla zase. V podstatě měl každý obchodňák svoje štamgasty, kteří v něm kradli.  Ti se dělili na takzvané  „Žráče“,  kteří prostě chodili do regálů jako do kantýny.  Sežrali na stojáka co stačili a pak odkráčeli s prázdným košíkem ke kase a k východu. Pak tu byli "Kleptomani". Ti kradli cokoliv,  jen pro ten krásný pocit, že je to zdarma. Pak tu byli "Profíci" . Většinou dosti nebezpečné party, které jezdily po celé republice a kradly hlavně drahý alkohol a salámy. Pak tady byli příležitostní  malí zloději.  Speciální skupinou, pak byli "Dědci odbojáři". Většinou členové nebo sympatizanti KSČ, kteří okrádání zlých kapitalistů považovali tak trochu za odbojovou činnost. A na souboj s touto plejádou škůdců zde byl jeden demotivovaný, nepříliš chytrý ochrankář,  jehož jedinou výbavu tvořily boty s měkkou podrážkou a průkazka bezpečnostní agentury. No nic, na osmou nechá všechny nastoupit a zrovna je protřídí. Šavrda bude sice asi dělat scény, má čtyři děcka, ale neměl pošilhávat po skladu úklidových prostředků. Paní Ingrid odložila fix a začala vyťukávat obdivnou esemesku oblastnímu šéfovi: “Byl jsi vcera uzasny!“

Já jsem ten den vstával v půl sedmé. Nařídil jsem si budík o půl hodinky dřív, protože jsem byl pevně rozhodnut,  poctivou půlhodinku tvrdě makat na svém novém rotopepu značky Ketler,  jehož zakoupení mi doporučil můj guru zdravého životního stylu Richard. Bylo mi jasné, že jinak se do loňských riflí nevlezu. Nemile probuzen, zaklapl jsem zvonící budík, otočil se na druhý bok a odhodlaně znovu usnul.  Ale zítra!  Zítra už teda určitě s cvičením začnu. Takže jsem se vzbudil na manželčin budík o půl hodiny později.  Zkontroloval jsem svá oční bělma, opláchnul, umyl a oholil hubu, sežral prášek na tlak a naházel do sebe obsah krabičky číslo jedna své nové krabičkové diety.  Již při konzumaci podivné kuskusové míchanice s malinovým topingem, se mi svíral řitní svěrač v nemilé předtuše, co ho čeká,  až tahle patlanina proběhne zbytkem těla až k němu.  Ještě nezbytné kolečko se psem. Ostatně už asi půl hodiny mi nedočkavě vyskakuje na nohy a drásá má lýtka svými drápky.  Šustění pytlíku na hovínka v něm vyvolává nefalšovaný Pavlovův reflex. Během krátkého kolečka očurá a pachově přetluče všechny starší značky psů v okolí a mě aspoň na čerstvém vzduchu přestane bolet hlava. Tedy do té chvíle,  kdy musím sebrat mazlavou hromádku hovínek,  kterou ten hajzlík vyklopí doprostřed chodníčku ke dveřím nejkrásnější sousedky z naší čtvrti. V okamžiku kdy se předkláním a sáčkem honím to smradlavé nadělení po dlažbě, se otevřou dveře a paní Dianka vyklouzne ven.  Leknu se natolik,  že se bohužel v předklonu nadechnu.    Děsný-co zase ten mizera sežral. “Co tady sbíráte sousede“ vrká překvapeně blonďatá bohyně.  Okamžitě strhnu čepici, protože v ní vypadám děsně a snažím se schovat sáček s hovínky. “No nic paní Dianko , jen mi spadly klíče“ Se zvonivým smíchem odemyká své Audi a aranžuje se za volant. S přiblblým úsměvem přidržuji dveře,  salutuji, mávám a bohyně prudce akceleruje od patníku.  Závan ledového vzduchu mi připomene, že čepici mám stále ještě v ruce,  tak si ji rychle nasazuji na hlavu. Je sice hnusná, mám v ní hlavu jako dýni, ale je teploučká. Psa odvedu domů a spolu s manželkou rozvážíme děti do škol. “Co to tady tak děsně smrdí?“  Větří manželka. “Nic necítím“ kroutím hlavou a pro jistotu kontroluji kapsy,  jestli jsem nezapomněl vyhodit pytlík s hovínky. Prázdné-OK.  V devět jsme v práci. Deaktivuji bezpečnostní sytém a zametám na chodníku tu trošku sněhu, co od včerejška napadla. V šatně se vysvlékám.  Sundávám bundu a čepici a na podlahu spadne něco šustivého a proklatě smradlavého. “Fuj co to máš ve vlasech“ ptá se manželka. Ó hrůza, tak já ten pytlík nevyhodil.

V té době je v obchodňáku již po veřejné popravě. Pět nebožáků je exemplárně vyvrženo z kolektivu. Padli za oběť inventuře a kariéře paní Ingrid. Ostatní zaměstnanci jsou vyděšeni, ale zároveň v určitém šťastném rauši, že sekyra nedopadla na jejich hlavu. Ingrid S. si právě dává druhého frťana koňaku ve své kanceláři a esemeskou informuje oblastního, že úkol je splněn. Jarmilovi je to vše absolutně ukradené. Jediný ze směny není zaměstnanec supermarketu, ale externí bezpečnostní firmy. Ta nána Ingrid mu v podstatě může,  víte co. Zatímco se vzadu odehrává dramatický vyhazov,  Jarmil neslyšně plyne ve svých pohodlných botkách obchodňákem a snídá. Z vitríny v pekařství tajně sežere párek zapečený v lískovém těstíčku. V oddělení mléčných výrobků zhltne dva čtverečky taveňáku a v oddělení nealka má vzadu zašitou rozpitou kofolu.          V tom každoměsíčním maňasu se to hravě ztratí.  To zase bude dneska šichta, cukr je zlevněný o deset korun a přede dveřmi už se klikatí řada důchodců co se o ty dvě palety v akci poperou. Dědkové tůrují rukojeti nákupních vozíků a babky vytahují z obalů deštníky, aby byly připravené odrazit útok konkurenčních posádek nákupních vozíků. Od pohledu se jedná o staré známe firmy, minulý týden nakupovali všichni kartony másla, předminulý týden se porvali o ocet. Jarmil si pohrdlivě odfrkl. Nikdy nepochopí na co je důchodcům 20 litrů octa, třicet másel a plný vozík cukru. Nedivil by se, kdyby z toho doma některý z nich vyráběl chemickou bombu. No nic, pokladní už jdou,  půjde asistovat otevření a po cestě si šlohne na svačinu ještě Deli tyčinku.

V té době já už tvrdě zařezávám, buším do klávesnice, lovím na internetu a obsluhuji prvního zákazníka. Ne….opravdu samolepky kachliček, které by si paní nalepila na umakartové jádro nemáme a náhradní kovové očko na gumový špunt do vany také ne. Zhruba v půl dvanácté zjišťuji,  že jsem krabičku číslo dvě a tři, mé nové krabičkové diety, zapomněl doma.  Vnitřnostmi mi sviští kuskusová snídaně a malinový toping předvádí v mých  střevech divoký loping. Nedá se nic dělat, budu si muset něco koupit v marketu, domů se mi nechce. Nasedám do auta a odjíždím do supermarketu.

V tomto okamžiku vstupuje do našeho příběhu poslední postava.  Standa P.  je dnes nabitý energií. Před půlhodinou byl paní ředitelkou jmenován novým vedoucím oddělení Ovozelo.  Před Standou se otevřela perspektiva závratné kariéry v obchodňáku. Ve dvaceti je už vedoucím!  To bude máti zírat. Standa je tělem i srdcem skaut.  Vždy na té správné straně,  vždy čestný, odpovědný a charakterní.  Je spravedlivým vedoucím skautského oddílu Veverky a v oddílu má přezdívku Žirafák.  Standa je totiž kostnatý, modrooký blonďák, který měří 198 centimetrů. Standa neví,  že za své povýšení vlastně vděčí své výšce. Paní ředitelku Ingrid S. vždycky fascinovalo,  jak tento obrýlený obr ční mezi pulty s ovocem a zeleninou a všimla si, že svýma velkýma rukama dovede velmi hezky do ošatek přerovnat jablka tak, aby lepší kusy ukrývaly ty s otlaky, nebo strupy. Dala mu šanci. Dostane novou jmenovku s titulem vedoucího,   o tisícovku vyšší výplatu a přinejhorším ho příště taky vyrazí.  Jen aby bylo nějaké příště. Příště by totiž mohla být na řadě s vyhazovem ona. Standa se rozhlíží po svěřeném oddělení a nekompromisně sleduje, jestli někdo z nakupujících neznehodnocuje zboží. K jeho jablkům a rajčatům se od teď budou všichni chovat slušně. A musí přerovnat cibuli, Polákům to asi zase namrzlo a v pytlících se začínají objevovat nahnilé kusy.  Musí se to rychle prodat ať to raději shnije lidem doma a nebo to sežerou. Lidi sežerou všechno. To sice není moc čestné, ale kšeft je kšeft.  A navíc, co by chtěli za ty prachy. Všem je přece jasné, že český farmář,  by za tyhle prachy ani nevytáhl traktor z garáže.  Jak to dělají ti kluci Polský, že to mají tak levný?

 Saláty jsou taky nějaký zvadlý a zelí začíná nahnívat,  no nic odpoledne to zaveze dozadu,  tam to ženský trochu oberou,  nakrájejí na kousky, zabalí do atraktivních, barevných  pytlíků a udělají z toho luxusní salátovou směs „Italica“. Bohaté paničky,  kterým se nechce s vařením moc babrat,  tento recyklát ještě rády vykoupí a naservírují svým zdravě žijícím podnikatelům.  Co pokladní Klára?  Všimla si vůbec,  že ho dnes povýšili,  nebo zase hypnotizuje toho slizouna z ochranky?  Nechápu co na tom mizerovi vidí,  přitom je tady solidní zájemce o trvalý vztah.  Standa si smutně povzdechne, Klára příliš na jeho nyvé pohledy nereaguje.  Přitom Standovi se tak libí,  jak je měkoučká,  jak má plné rty,  „Úúú“ a to fantastický poprsí, co by Standa dal za to, aby ho mohl trochu „přerovnat“ svýma velkýma rukama, až se mu při té představě zamlžily brýle.  Standa odnáší přepravky se zvadlým salátem dozadu.

Jarmil má už zase na něco chuť. Tyčinku Deli si teď sníst nemůže, v obchodňáku je moc lidí. Ještě by ho někdo mohl vidět a chtít po něm účtenku od kasy. Dopoledne bylo perné, důchodci svedli o cukr lítý souboj a poté co byla rozebrána druhá paleta,  musel uklidňovat rozlícenou skupinu ježící se francouzskými holemi a čagany,  složenou ze zájemců na které se nedostalo. Všichni vztekle mávali akčními letáky a Jarmil schytal do ramene úder růžovým deštníkem.  Kdyby tak měl u sebe některý z nervově paralytických plynů. Vystříkal by to tam a byl by klid. V zadní kapse kalhot ho tlačí složený teleskopický obušek, který zase začal tajně do práce nosit.  Jarmil se na chvíli zasní  nad představou,  jak s ním drtí růžové deštníky,  fialové paruky a zažloutlé zubní protézy.  No nic, skočím si na hrozínky.  Probral se ze snění a vyrazil směrem k  Ovozelo.

Před obchodním domem právě  já parkuji svůj vůz a jdu pro nákupní vozík. Přemýšlím,  co by asi tak nenarušilo průběh mé krabičkové diety.  Míjím čínské občerstvení u vchodu a vcházím do supermarketu.

Paní Ingrid si srovná punčochy,  sebere z křesla falešnou kabelku Luis Vuitton a vyrazí na inspekci.  Při odchodu z kanceláře ještě překontroluje makeup, olízne si své sexy rty rtěnkou,  zamrká na sebe do zrcátka umělými řasami a vyrazí směrem k informacím.  Je elegantní, pružná jako divoká kočka a stejně tak nebezpečná.  Zaměstnanci klopí hlavy a snaží se jí nepodívat do očí,  když kolem nich klapou její červené italské lodičky.  “Jsou posraní až za ušima“ uvědomí si Ingrid,  není špatné být šéfka. Vlastně je to absolutně supeeer!

Jarmil K se ochomýtá kolem pultu s hrozny a oštipuje kuličky z vystavených hroznů.  Ostražitě sleduje okolí a předstírá,  že prohlíží kvalitu ovoce.  Přitom se jen bezostyšně cpe. Knírek mu divoce poskakuje nahoru a dolů,  jak jeho čelisti drtí šťavnatá zrnka hroznů.  V tom se od cibule ozve výkřik.  “Ty hajzle to zaplatíš“ a na Jarmila se žene pohroma v podobě bdělého vedoucího Ovozelo, kolohnáta Standy.  Jarmil se tak lekne,  že mu zaskočí lepkavá zrníčka.  Rozkucká se a oslepen návalem slz, kolem sebe nekontrolovatelně plive zbytky zelených hroznů.  To dává Standovi výhodu, třese Jarmilem za klopy jeho saka a křičí mu do obličeje. “Jarmile, ty sketo, ty mi tady žereš hrozny, to musíš zaplatit.“   „Ser na to Stando,  vždyť to byly tři kuličky,  nic platit nebudu“ prská Jarmil a snaží se vyprostit ze Standova sevření. Standa je ale nekompromisní, všechno se vněm zlomilo. Tak kvůli takovým,  jako je tenhle zmetek,  ráno vyhodila vedoucí 5 lidí a navíc ta blbka Klára ho ještě obdivuje.  Kroutí ochrankáři ruku za záda a přes jeho protesty ho strká k informacím.  Jarmil konečně popadne dech,  Standa mu však paralyzoval celé tělo zkroucenou rukou a tak jen nadává a nechá se před sebou dostrkat k informacím. “Co se tady děje?“ dotazuje se autoritativně paní Ingrid na informacích,  když dorazí k davu lidí,  který se shromáždil kolem hádajících se mužů.  “Žere mi v oddělení hrozny,  zavoláme policajty“  soptí Standa.  “Nic jsem nesežral“, vzteká se Jarmil, “Ten blbec mi závidí,  že jsem mu přebral ženskou“ . V tom okamžiku se vrhá Standa na Jarmila a vysekává mu mlaskavou facku.  Jarmil kontruje drsným Kung-fu kopancem do břicha.  Neohrožená vedoucí Ingrid odhodlaně vlítne mezi strkající se chlapy.  “Sakra nechte toho Vy dva“.  Kolem se tlačí vzrušený dav důchodců a já se svým prázdným nákupním vozíkem.  Jarmil však už v tom okamžiku není zcela příčetný.  Jeho životní smůla eskaluje. Všechna ta frustrace,  všechno to přehlížení a ponižování,  které se v něm roky hromadí, musí teď ven.  Jarmil chňapne vedoucí obchodňáku .  Za rukáv ji roztočí a smýkne sní do stojanu s brožurkami splátkové firmy.  Standa se drží za žaludek, ale odhodlaně se chystá k dalšímu útoku.  V tom okamžiku dav důchodců poděšeně vykvikne.  Jarmil ze sebe serve sako,  švihnutím vysune teleskopický obušek a napřáhne se ke smrtelnému úderu.  V očích má divoký nepřítomný výraz.  Standa zbledl,  pochopil,  že je po všem,  že prohrál,  že teď jde o život. Jarmil se napřahuje k ráně,  jedna babička omdlévá a sesouvá se k zemi,  ticho by se dalo krájet,  obušek začíná opisovat oblouk na jehož konci bude Standova nebohá , puklá hlava.

V tom okamžiku mi v těle exploduje adrenalin.  Zavrčím,  přikrčím se a v posledním okamžiku před dopadem obušku na Standovu hlavu smetu Jarmila i s teleskopickým obuškem obřím nákupním vozíkem.  V návalu nepříčetné odvahy  Jarmilovi  ještě dupnu plnou váhou svých 120 kilo na ruku s obuškem. “Ufff“. Davem proběhne úlevný povzdych.  Jarmil se schoulí do klubíčka totálně se sesype. Drží si poraněnou ručičku a začíná brečet.  Standa zvedá z brožur paní ředitelku, naštěstí nezraněnou a  v tom okamžiku přibíhá přivolaná hlídka státní policie.  Po chvilce zmatku,  kdy se policajti vrhnou na mě,  se podaří rozrušeným důchodcům policii vysvětlit,  že padouch je ten co brečí na zemi a mě se dostává uznalého poplácání od mnoha kostnatých rukou s jaterními skvrnami.  “To nic to by udělal každý“  čepýřím se trošku a přijímám gratulace.  Jarmil hořekuje na zemi,  že jsem mu zlomil malíček. Koutkem oka zahlídnu,  jak tlustá pokladní Klára obdivně hledí na odvážného Standu. Rozšířené zorničky,  zrychlený dech,  pootevřené rty a divoce se dmoucí mohutné poprsí dávají tušit, že Standův kredit právě vyletěl hodně vysoko.  Řekl bych,  že Standa je velmi blízko svého vysněného přerovnávání obsahu Klářina dekoltu.  Policie žádá, abychom je já, Jarmil,  Standa, Ingrid a dva důchodci ,  jako svědci,  doprovodili na oddělení k podání vysvětlení.  Jarmil žádá lékařské ošetření. Tvrdí, že má zlomený malíček a otřes mozku.  A tak končí definitivně můj hvězdný okamžik.

Nadále má celá příhoda poněkud hořký závěr.  Jarmil K.  byl za krádež třech zrníček hroznů,  ke které se nakonec přiznal,  potrestán pořádkovou pokutou 1000 Kč a převelen agenturou Falcon na jinou provozovnu.  Standa P. byl sesazen z postu vedoucího Ovozelo za nepřiměřený zásah,  při velmi nízké škodě,  ale na druhou stranu získal srdce pokladní Kláry.  Paní Ingrid S. získala zvláštní finanční prémii od oblastního šéfa za brilantní zvládnutí krizové situace a zachování dobrého jména obchodního domu.  A já ?  Já dopadl nejhůř.  Byl jsem nucen najmout si právníka,  aby s Jarmilem dohodl mimosoudní vyrovnání za lehké ublížení na zdraví,  mající za následek zhmoždění malíčku a otřes mozku,  který se naštěstí plně neprokázal a dále pak za poškození dobrého jména a pověsti Jarmila K.

Je pravda, že poté co jsem právníkovi vše vylíčil a on se přestal smát,  mi můj právník pan Judr. Šťastný udělal cenu,  takže jsem mu zaplatil pouze tři tisíce,- za právní pomoc a vypracování mimosoudní dohody o vyrovnání.  No a Jarmil se nakonec po nátlaku Judr. Šťastného spokojil s dvaceti tisíci odškodného a omluvou.  Příště si však v supermarketu vezmu pouze malý košík a okamžitě budu mazat k pultu s grilovanými kuřaty a pak ke svému novému kamarádovi Standovi pro salát. Pak rychle zaplatím a bez ohlížení honem pryč,  abych zase nevyvedl nějaký hrdinský,  občansky uvědomělý čin!  Jen po cestě, mne možná uznale po rameni poplácá upracovanou rukou několik důchodců,  protože babičky a dědečkové na své hrdiny nezapomínají.