Nenechme se otrávit všemi těmi nostalgickými zatrpklými komouši!

 Nebudu psát o tom jak proběhl můj "Sametový plyšák". Příběhů, které nás na chvíli zahřejí na duši a připomenou nám tu krásnou náladu, kdy se drolila totalita je tu dost. A taky je tady až příliš mnoho pochybovačů, zpochybňovatelů, zlehčovačů, očerňovačů polistopadového vývoje. Jak to, že je tyhle zakuklené nostalgické retro-komouše takhle hodně slyšet?

Jasně nebylo to uplně lehkých 25 let a pravdou je , že určité generace to odnesly více, některé méně. A taky jsme to samozřejmě brutálně neuměli, dělat tu demokracii, vládnout, privatizovat a hospodařit. A taky jsem se v mnohém museli spolehnout na lidi kteří vlastně patřili do nomenklatury bývalého režimu. A taky buďme spravedliví, on taky nebyl každý člen KSČ zločinec a každý člen OF bílá vrána.

Proč teď tolik lidí hořekuje a nostalgicky vzpomíná na bolševika a jeho oplocený ráj nažraných prasátek uprostřed Evropy? Spousta z těchto lidí jsou vlastně zhrzená bývalá vladnoucí třída, která byla prostě jen odstavena od svých koryt. A spousta jsou jen lidé, kteří nejsou bohužel dostatečně schopní, anebo dostatečně pracovití a anebo dostatečně motivovaní, aby využili výhod demokracie a svobody a byli by nasraní a neúspěšní v každém režimu.  Nevím co jim chybí, je to dnes samozřejmě těžší, než za socialismu, vydělat si na živobytí, ale člověk má neomezený počet možností, je svobodný a určitě to stojí za trochu námahy. Možná namítnete. Že musíte být chytrý, nebo z  bohaté rodiny, nebo krásný a nadaný, protože jinak nemáte šanci, ale to přece není pravda. I dobrý, ač ošklivý instalatér, i když  by třeba maturitu z matematiky nezvládl, může být  dobře vydělávající eso ve svém oboru (znám jich několik). Přestaňme si žehrat na osud, štěstí, společnost, spiknutí zlých sil, přestaňme nostalgicky vzpomínat na komouše, kteří nám sice dali mizerně nažrat, ale jinak nás drželi uvázané uvnitř zadrátované ohrady. Naučme se vzít svůj osud do svých rukou vyhrnout si rukávy a makat a být trochu více optimističtí.

Zmlácení studenti na Národní nám svými modrými zády od pendreků "Statečných esenbáků" otevřeli jen cestu, po které musíme jít už sami. Neohlížejme se zpátky, co jsme udělali blbě, co jsme prošvihli a co bylo před 25 lety jednodušší. Nic není zadarmo a nic není hned, naše demokracie není zdaleka dokonalá, naši politici jsou občas nevycválaná hovádka a na hradě nám už zase sedí karikatura prezidentství, ale to nás přece neodradí. Tu sametovou naději a víru, že bude líp, že to máme jen ve svých rukou, tu možnost volby svobodně rozhodovat o svém životě, tu možnost se volně profesně realizovat, říkat si co chceme a myslet si co je nám libo, tu máme už diky bohu 25 let. A to je nejvíc.

PS. Zítra musím jít ráno do práce. Je sice svátek a v šichni mají volno, ale já musím zákazníkovi mojí firmičky zavézt kachličky na schody, protože má doma řemeslníka. Udělám to rád. Jsem svobodný, žiju a podnikám si jak chci a jsem tomu nesmírně štastnej!