Jak jsem nepodcenil přípravu na rodinnou dovolenou.

Asi to známe všichni chlapi. Nám by stačilo lehce pogrilovat na zahradě, vypít litr a půl červeného, urazit po půlnoci pár sousedů a na závěr se okoupat mezi lekníny v zahradním pidijezírku. Ne tak však našim drahým manželkám. Hnány přirozenou ženskou zvědavostí a dychtivostí poznávat stále něco nového,nemilosrdně vyžadují, abychom se zvedli z oblíbeného křesla u telky, upustili nedopitý lahváč a vydali se vstříc letnímu dobrodružství.

Léto je v plném proudu a vždy a jako každoročně mne zaskočí, že musíme jet na dovolenou. Dětem se blíží půlka prázdnin a rodina začne tvrdě vyžadovat,abych se vynořil z kanceláře a vyvezl je někam za oddychem. Po té co jsem je letos ujistil, že finanční krize v oboru „Prodej koupelen“ ještě neskončila a na obligátní dovču na Jadranu budou muset letos opět zapomenout, nastalo doma, jako každoročně , napjaté ticho. Seděli jsme na rodinné poradě v obýváku. Dcery se na mě ošklivě mračily a manželka mne provrtávala pohledem a výhružně pohupovala nohou s pantoflí. Pochopil jsem, že jsem jen krůček od naprosté katastrofy, mrazivé ticho bylo jasnou předzvěstí ženského teroru, který nastane jestli je nevezmu alespoň do Jeseníků. Pokusil jsem se argumentovat nedávno proběhlou platbou daní, sociálního a zdravotního pojištění a navíc se blíží DPH, ale ani hrozivé nové sousloví „Daňová Kobra pana Babiše“ s mými ženuškami neotřáslo natolik, aby se uvolily zůstat doma a šetřit. Bylo mi jasné, že musím něco vymyslet, protože manželka  mne na sobě učinila naprosto závislým. Stejně jako každý ženatý muž jsem byl přinucen smazat z mobilu čísla „Dobrých mladých  kamarádek“a mí mužští přátelé byli podrobeni naprosté genocidě. Takže pouze občas jsem byl milostivě vypuštěn a občas jsem byl i velkoryse připuštěn.  U vědomí že nezachráním-li situaci, zatrhnou mi i Richarda s Ivanem a občasný bowling , jsem vyhrkl svůj návrh. “A co romantické Slovensko? Rozeklané bílé štíty Malé Fatry, bohovské halušky s bryndzou, hluboké lesy plné zvířátek a dobrý hotel s welnesem? Manželka přestala pohupovat nožkou a kamenný obličej jí po chvíli praskl úsměvem. „ To by šlo, ale vybereme si s holkama hotel“.“Tak jo, ale s rozumem prosím. Musíme šetřit.“ Těžká chvilka byla zažehnána a rozproudil se obvyklý chaos. Manželka mi odešla přežehlit mé hektarové trenky, Klára se kousala se psem a Ema hrála Supermária na notebooku. Idylka!

 Nepozorovaně jsem se odplížil do skleníku a ze škopku vylovil lahváče. „Uf to bylo o fous“ Večer jsem oznámil, že musím k Ríšovi na návštěvu, protože Richard má několik naprostých a neochvějných typů, jak strávit ve Vrátné Dolině nezapomenutelný týden. „V kolik přijdeš „ Tak normálně po desáté.“ Manželka se ušklíbla. „To Tvoje podesáté je vždycky spíš před dvanáctou.“ Raději jsem rychle zmizel.  S Ríšou jsme to v hospodě řádně proklepli, sice se mi po pěti pivech přiznal, že ve Vrátné dolině nikdy nebyl a jedinou Fatru, kterou kdy viděl,  je ta fabrika na pryž v Napajedlích , ale za to mi udělal kázání o tom, jak si na vysokohorské túry musím zakoupit značkové špičkové hadry. „Rozumíš nemůžeš tam být za šupáka, musíš vypadat trochu jako podnikatel, uvědom si, že je to zahraničí a ty tam jedeš reprezentovat nás všechny, celé město, vlastně celou republiku!“.  „ I Miloše Zemana? “ Otázal jsem se vyděšeně. „ No jasně prezidenta taky!“ Drtil mne Richard sílou pěti vypitých Plzní a dvou Jacků Danielsů. „ V tom případě tedy nechápu co je špatného na mých obstarožních Addidaskách a tričku z Tesca?“ Nechápal jsem. „No právě tričko je z Tesca a ty adidasky pamatujou ještě olympiádu v Sydney. Rozumíš musíš jít trochu s dobou, koupit si pár luxusních kousků místo hromady šmejdů,“usadil mne Richard. „No jo když na mě nic nemají potřebuju XXL a v tom nic pořádnýho neseženu, vždycky nakupuji v zadním koutku obchodu nazvaném: Pro naše handicapované, obézní, neoblíbené spoluobčany. „Ale houby, zajedeš si do Brna, zajdeš do Uncle Sama a tam si koupíš trička, mikynu a rifle a boty si koupíš v Dieslu. Ať tam nejsi jak drban z vidlákova. Aspoň budeš pak  trochu vypadat i na bowlingu. „ Po sedmém pivu jsem začínal být přesvědčen, že na tom asi něco bude, dobrým radám přátel se má naslouchat. Je fakt, že když sedím ve svém bílém ojetém Mercedesu, tak se za mnou i osumnáctka otočí, ale když vylezu ven, tak se pro ženy stávám neviditelným. Vysvětluju si to tím, že jeho zatmavená skla mají notně zeštíhlující a kultivující optiku. Jinak si naposledy  nějaká mladá ženská všimla, že existuju, když jsem jí vozíkem v Albertu přejel nohu ve stříbrných sandálcích. Dokonce jsem ji tehdy nesl i v náručí. I když jen z auta na ortopedickou ambulanci, kde slečně strhli z malíčku nehet. „Manželka na Tebe musí trochu žárlit, jinak jsi mrtvý chlap.“ filozofoval Richard. Je fakt, že Richarda ženy zbožňují. Vždycky když hrajeme bowling vynoří se odněkud nějaká skoro-padesátka a hrne se k němu. „Ahoj Ríšo jak se máš?“  „A odkud se známe paní?“ Brání se Ríša. „Jak paní, to su já Jaruna, nedělej,  že si nevzpomínáš  jak jsme v 86´ na diskošce v Kunovicách pili pivo brčkama z jednoho plastového kelímku?  Zaskočený Richard se brání „Kurňa chlapi neřehtejte se, já tu babku vůbec neznám.“  „Jak neznáš Ríšo a kdo mě pak vzadu za kulturákem u popelnic připravil o věneček?  Nedělej „Zagorku“ to su já Jaruna, jenom mám teď jinů barvu vlasů“ A tak to má Ríša s ženskýma pořád, vždy skvěle opálen, oháknutý a nabušený z posilovny, na zápěstí frajerské náramky a obrovské hodinky, vždy středem pozornosti a obdivných pohledů opačného pohlaví. „OK Riči , tak já tam na ty nákupy zajedu,“ rezignuju.

Zakončíme poradu dalším pivem a cestou domů očůráme dvakrát sousedům plot. Je to slastný pocit, vlahá teplá noc, člověk zakloní hlavu, nebe plné hvězdiček a člověk se pouze lehce pohupuje v bocích, hlava se mu trošku točí a on zkrápí přes drátěný plot sousedovi Kratochvílovi ty dva hnusné sádrové trpaslíky co má na skalce. Vždycky závodíme, kdo se Stydlínovi trefí do oka. „Lepší jak u moře kamaráde.“ Pronese Ríša a rukou ještě mokrou od teplé moči mne přátelsky poplácá po zádech. „Jo jo příroda je krásná sviňa“ odpovím zasněně a trošku si počůrám po Richardově poplácání své staré Addidasky.    „Ale Vás si holky vezmu na dovolenou taky“. Doma naštěstí všechno spí. Pes ani nezvedne hlavu, leží na mém místě na kožené sedačce, vylezl si až na manželčin luxusní hedvábný polštářek a slastně si na něm vyvaluje své malé chlupaté kulky a smrdí jako kdyby vážil 50 kilo. Na to, že je to malý Yorkshire a z jeho kožichu by nebyla ani dětská rukavička ,  je co se týče pachu absolutní přeborník. Vsadím se, že mě manželka při nejbližším sobotním zdřímnutí obviní, že jsem si na polštářek dával nemyté nohy po bowlingu. Já na rozdíl od psa  se musím jít vysprchovat, umýt vlasy a vyčistit zuby, abych manželku neprobudil závanem hospodského aróma. Pes pootevře jedno oko, poťouchle se na mě zašklebí a chrápe dál. „Nechám Tě vykastrovat všiváku,“ brblu ještě, když se snažím trefit na první pokus do sprcháče.

Termín naší dovolené se blíží, zítra ráno odjíždíme, vybavení je nakoupeno, auto zkontrolováno a náplně doplněny. Návštěva Richardem doporučeného Boutique Uncle Sam mne stála akčních 14 980 Kč za dvě trička mikinu a rifle+3800 Kč za křusky od Dieslu. (To jsem teda na té dovolené letos ušetřil,účet jsem raději snědl hned v Olympii,aby ho manželka nenašla). Svůj notně zánovní Mercedes jsem vypulíroval  a nablýskal, aby bylo hned v Těrchové horalům jasné, že přijel vážený návštěvník z kapitalistického Česka. Večer před odjezdem jsem se tedy shromáždil rodinu a rozhodl se je poučit o rizicích dovolené v horách. Pečlivě jsem před tím nastudoval tři knihy a udělal zvláštní přednášku s důrazem na  rizika setkání s medvědem v Slovenských horách. Zatímco manželka a děti oněměle zíraly, pečlivě jsem popisoval jednotlivé body:

1. Vidíme-li medvěda, snažíme se nehlučně a nepozorováni zmizet.

2. Když už si nás medvěd všimne, nedíváme se mu do očí a snažíme se ,opět  nehlučně zmizet. Neotáčíme se za medvědem, jsme ledově klidní. Nepištíme, nehysterčíme, nebrečíme, hovoříme tichým uklidňujícím hlasem.

3. Pokud jde medvěd za námi, upustíme nějakou osobní věc, nejlépe kus oblečení (skvělá je v tomto případě například mikina z Uncle Sama za 5400 Kč v akci), opět neječíme a stále v klidu odcházíme.

4. Neutíkáme, protože i obézní medvědí důchodce je rychlý jako Usain Bolt.

5. Pokud dojde k napadení, lehneme si na břicho na zem a děláme mrtvolu. Hysterák si necháme na potom . Pozor!!! Mrtvola nekřičí, neječí a nevyčítá, že se mělo jet do Chorvatska.

6. Pokud je medvěd agresivní, nastrčíme mu nějakou končetinu, kterou potřebujeme nejméně  a  rozhodli jsme se ji obětovat a tiše držíme. Ani při samotném pojídání naší levé nohy rozhodně nekřičíme, protože medvěd by se rozuřil, že ho rušíme u svačiny.

7. Poté co se medvěd nasvačil, odkulháme tiše a spořádaně na ošetření. Zakrvácené papírové kapesníčky neodhazujeme na zem, abychom neničili přírodu.

 Manželka se starší dcerou na mne hleděly v tiché hrůze, Klárka začala plakat.  

„V Chorvatsku jsou zase občas nebezpeční žraloci bílí.“ Nadhodil jsem nesměle a posléze jsem byl vyhnán z domu do skleníku. „Večeře nebude!“ křičela na mne žena a snažila se uklidnit dětí. „Maminko, opravdu musíme do té strašné země, kde malé děti žerou zlí medvědi jet?“ Plakala mladší dcera. „ A to mám za to, že dbám na dokonalou přípravu na dovolenou,“ brblal jsem ve skleníku a okusoval hlady lístky ze svých jedovatých sukulentů.

Ráno jsme se probudili a zjistili na internetu, že povodeň a sesuvy půdy zlikvidovaly celé krásné údolí Vrátné doliny, Takže nikam nejedeme. Vzhůru tedy na mé oblíbené retro-koupaliště v Bohuslavicích. V těch předražených hadrech od Uncle sama, bych tam ale vypadal jak papoušek Ara zavřený ve voliéře s hejnem vrabců polních. A tak je raději nechám vzadu ve skříni a dám si své staré Addidasky a tričko z Tesca. Ostatně co kdyby se tam náhodou na svém legendárním nafukovacím člunu a plavkách  pamatujících socialistickou značku „Jitex“ vznášel pan prezident Miloš Zeman, nerad bych ho svým lepším outfitem uvedl do rozpaků….