Snad mě ty kočky nesežerou.

Já Vlk mám ke kočkám poněkud opatrný přístup. Připadají mi poněkud málo disciplinované. Třeba psům rozumím a psi rozumí mně . Já vydávám povely a pes poslouchá. No teda poslouchá.......někdy poslechne. Manželka mě neustále atakovala s přáním navštívit kočičáckou kavárnu, protože manžeka je opravdu vášnivý kočkomil.

Ona by teda strašně chtěla mít kočku doma, ale já se vymlouvám na psa, že by ho jako trefil šlak.

My jsme totiž doma už dvakrát kocoura měli. Pokaždé to byl "čistokrevný" Hugo von popelnitz," nalezen a dovlečen mými dětmi domů.

Pokaždé jsem toho chlupatého sígra, se školou ulice, přivinul na hruď a dal mu svou důvěru.

Pokaždé ji samozřejmě zklamal. Je teda fakt , že chodit na kočičí záchod se kočky snad naučí rychleji než děti na nočník, ale pochopit, že Vlkovo žrádlo patří Vlkovi, že slanina je moje a že nemám rád, když snídají za mými zády můj jogurt, to bylo nad jejich ochotu se přizpůsobit.

V noci navíc opouštěli kocouři naši domácnost a toulali se a terorizovali  okolí. Sousedovi sežrali guláš, co měl nachystaný na balkoně po noční. Sousedce natolik vyděsili modrou andulku v kleci na okně, že ji trefil šlak a zemřela strašlivou smrtí a navíc zneuctili všechny kočky v okolí, včetně jedné chovné čistokrevné Britky, které náš zrzek nejen zničil pověst, ale i první vrh čistokrevných koťat a sousedka přišla o kšeft

Oba výtečníci také jak žili, tak zemřeli, v mladém věku pod koly přiopilých puberťáků, vracejících se s fotrovým půjčeným autem z flámu, kdy nevěnovali pro dráždivou přítomnost hebkého ženského stehýnka v letních minišatech na vedlejším sedadle, dostatečnou pozornost řízení.

Zakopal jsem je oba na zahradě u jezírka a leží tam dodnes.

Jel jsem tedy do kočičí kavárny se značnou obavou. Snad mě tam ty kočky nesežerou.

Kupodivu nesežraly. V kavárně číslo jedna byla zima jak v psírně, kafe stálo za prd a z dortů měli jen postarší Marlenku, ale kočky byly krásné a přítulné a i staré okoralé srdce drobného živnostníka jihlo, když se ke mně přitulila dle manželky Britka. A tak jsem drbal na zádech, kočičák vrněl jak generátor a pili jsme to ne moc dobrý  kafe a mrzli.

Přiznám se trochu mě překvapilo, že kočky vlastně můžou úplně všechno, včetně pobíhání po barovém pultu a zvědavého průzkumu našich skleniček přímo na stole. Ale bylo vidět, že jsou vychovány, stačilo je lehce od káv odstrčit a odešly zase někam pochrapkávat.

V kavárně prostě panoval poklidný klid a mír a bylo to fajn a víte co, absolutně žádná stopa po nějakém kočičím zapáchání z čehož jsem měl trochu příznám se předem obavu.

A tak jsme jeli ještě do kavárny číslo dvě a ta byla umísťovací. Prostě kavárna pro opuštěné kočky, kde si můžete zvířátko adoptovat osvojit a starat se o ně. Což je jistě bohulibý záměr.

Už při vstupu bylo jasné, že tohle je teda jiný level. Tohle bylo jen pro oddané kočkomily. Odér kočičinců mi při vstupu málem přerazil nosní přepážku. Koček bylo v kavárně taky mnohem více, přímo dvacet tři a bylo na nich vidět, že mnoho z nich teda nemělo zrovna lehký život . A taky, když jsme si dali mléčnou čokoládu se šlehačkou, musel jsem se oni skoro porvat s černým kocourem.

Obsluha příjemná, kočky poněkud ostřejší. Samozřejmě, že ve mně ihned poznali kolegu šelmu a tak jsem zažil i zákeřný útok zezadu s doskokem na mé rameno, zaťaté drápky do svetru, pokus o sežrání manželky, která jim zakoupila u obsluhy pamlsky i nesmlouvavý rafinovaný útok na moji šlehačku.  

Posléze jsme se dozvěděli, že vlastně jsme v kočičím útulku, který si trochu přivydělává na kočky provozem kavárny a že se starají i o nemocné a zraněné kočky a mívají jich někdy až čtyřicet. Samozřejmě nemocné a zraněné kočky nechodí mezi hosty a jsou v karanténě. A tak jsem dopili čokoládu, zaplatili kočkám deset kočičích konzerv, ať mají na dva dny, co jíst a rozloučili se.

A co vy? Chodíte do kočičích kaváren? Nebo Vám vadí kočka na stole, motající se kolem Vašeho vytouženého kafe?

A jak se vlastně mně Vlkovi tam u koček líbilo? Bylo to fajn a zase něco jiného. Přiznám se trochu mi vadilo, že kočky samozřejmě lezou až do hrnku s kafem, ale ten se dá kdykoliv zakrýt podšálkem a je vyřešeno. No a za tu chvilku kočičího vrnění a mazlení si aspoň odpočinete od toho rychlého světa tam venku.

 V kočičí kavárně totiž plyne čas svým vlastním tempem.

P.S. prý to mizerný kafe k tomu patří a je to prý poznávacím znakem každé správné kočičí kavárny :-)