Už nikdy nebudu běhat!

Všechny ty faldy, záhyby a špekózní kopečky, bachraté bochánky a tukové polštáře se na mně divoce rozvlní v ladné hře svalů, tuku a kostí. Klouby praští námahou a moje pracovní bagančata derou betonový povrch parkoviště. Běžííím!!

Tak jsem v neděli zase asi po dvaceti letech běžel. Nebylo to proto, že bych chtěl sportovat, nebo nedejbože zkrásnět. Ani jsem nechtěl být tak dokonalá bytost středního věku, jako božská Zuzanka Součková. Běžel jsem prostě proto, že jsem musel. 

Potřeboval jsem projet dodávkou do našeho skladu, který je o víkendech poctivě uzavřen a zabezpečen zabezpečovačkou. Takže musíte jít na vrátnicí odkódovat, otevřít vypínačem bránu a pak se v krátkém časovém intervalu dostat k autu, co jste ho zaparkoval před bránou a projet, než se brána zase nezavře. A tak jsem na vrátnici zmáčkl otvírací vypínač, zamkl dveře od vrátnice, pak dveře od malé branky a vyrazil jsem k autu. 
Vyrazil jsem rázně a to přímo během. Ruce zaťaté v pěst na prsa a spurtuji. Nohy vystřelují rytmicky a svižně do prostoru přede mnou, plíce sípavě pumpují vzduch, nozdry jsou divoce roztaženy, srdce bije jako kovadlina a ruce se komíhají rytmicky kolem těla . Vypadám skoro jak Železník, když drtil soupeře v cílové rovince.
Všechny ty faldy, záhyby a špekózní kopečky, bachraté bochánky a tukové polštáře se na mně divoce rozvlní v ladné hře svalů tuku a kostí. Klouby praští námahou a moje pracovní bagančata derou betonový povrch parkoviště, jak dva nezničitelné pluhy na atomový pohon, vyvinuté před padesáti lety v Sovětském svazu akademikem Rusačenkem.

Moje tlusté tělo se dere vlhkým podzimním vzduchem nazadržitelně kupředu, odporem vzduchu získává aerodynamický tvar jak legendární Tatraplán a funím jak sovětská lokomotiva Sergej. Překonávám zemskou přitažlivost a divoce běžím. Co běžím???? Já doslova pádím, letím jako střela, upaluju, až se za mnou práší, trhám beton.

 To je Vám krása.......................................................

Celých těch osm metrů, co jsem uběhl, než jsem zakopnul o špatně usazený betonový panel, jsem byl v tom pohybu rychlý a krásný jako Usain Bolt.............

A pak už jsem jen  letěl vzduchem. Ruce i nohy doširoka roztaženy, nepodoben útočící, elegantní i když dosti obtloustlé šelmě. Sandokan kdyby mě viděl, pukne závistí.

Co všechno vám prolítne hlavou, než přistanete držkou na betóně!!!

 Zrození- ta bělostná maminčina stehna, školka s dloubáním klacíkem do psího hovínka, škola se všemi těmi průšvihy, první sex se všemi těmi nedopatřeními, střední škola burácející depresivními Depešáky, vojna se vším tím vypitým chlastem, první manželství se všemi těmi slepými uličkami, druhé manželství se svou vytříbenou rutinou.
Byl to hezkej život a pak........pak už jen derete držkou betón. Ruce odraný, kolena sedřená, secvaknutý zuby a prokouslý jazyk, naštěstí mě ale zbrzdil ten můj pupek a zachránil od naprostého sebezničení a tak jsem přežil.

Ani moc krve neteklo. Vydrápal jsem se zpátky na nohy, na bolest nebyl čas, dopajdal skučíc do auta a ještě prolítl tou zatracenou bránou. Uf to bylo o fous.............................
No, horší to pak bylo doma, manželčina bujná fantazie, když viděla ty mé odrané dlaně a kolena, zapracovala naplno.

"Kde jsi byl celou neděli?" Dožadovala se odpovědi.

"Kde sis sedral ty kolena a dlaně???? Ty nevěrníku, ty zrádče, ty farizeji, ty obšourníku, ty kurevníku, ty hampejzníku, ty vypelíchaný donchuáne, ty záletníku ...................." Kolik jen má ta naše košatá, rodná řeč krásných výrazů pro chlapa, co přijde domů s odranými koleny.

A tak spím v obýváku . Prej do té doby, než si vyléčím ten "Nevěrnický lišaj"

Ach jo, já to vždycky říkal, že zbytečný rychlý pohyb je nebezpečný tělu i duši.

P.S. Ovšem ještě hůře dopadl při neuváženém běhu můj kamarád Martin. Jednou se takhle vrátil z hub a povečeřel půl pánve smaženice s šesti vajíčky. Zapil to pivem a pak si dal ještě na dobrou noc borůvkový jogurt.

V 1.30 hodin ho probudil strašlivý břichabol. Martin se asi půl hodiny snažil svá střeva přesvědčit, že se nic neděje a že to zaspí, protože se mu nechtělo vylézt z postele. Ovšem po půlhodině se bolesti proměnily v křeče a Martin na poslední chvilku musel urychleně vyspurtovat z postele směrem k toaletě.

Co čert nechtěl, v levotočivé zatáčce kolem kuchyňské linky zakopl o bednu plnou hub, kterou ten neskromný škrťa nasyslil v lesích kolem Buchlova a skopl si palec.

To už ovšem tělo, zničené prudkým během uprostřed noci, nemohlo prostě vydržet!!!

Vydržet mít sevřený zadek, bodavé křeče v břiše  a ještě bolest ze skopnutého zakrváceného palce najednou, bylo nad lidské síly i takového supermana jako je Martin. A tak se Martin na té tmavé chodbě prostě regulérně po......

Já to říkám furt, běh není vůbec zdravej!!!!!

Ani pro tělo, ani pro duši a pro mužské ego už vůbec ne!!!