To je dost , že jsi nás taky jednou vyvezl, aneb rodinný nedělní výlet se musí přežít.

V seznamu manželského mučení mužů, zaujímá "Rodinný výlet" jednu z čelních pozic. V podstatě hned za malováním, waterboardingem a stěhováním. Prožitá muka lze zásadně zvýšit, pokud máte navíc doma dvě pubertální dcery jako já.

Je zajímavé, jak mají jednotliví členové rodiny rozdílné preference již při výběru cílové lokality:

Maminka: "Hlavně abychom byli na zdravém vzduchu a něco se tam dělo, nejlépe nějaká kultura. Nebylo by taky špatné, kdyby tam čirou náhodou zrovna něco natáčel Honza Čenský!"

Tatínek: "Hlavně, aby nebylo moc vedro a měli tam pivo, nebo zdechnu. Zpátky řídíš ty, ženo!"

Puberťačky: "Hlavně, aby tam byla wifina a táta si vzal sebou prachy. A to v dostatečném množství!"

Je tedy zcela zřejmé, že vybrat atraktivní výletní cíl je dosti těžké. Samozřejmě u nás vybírá manželka. Já totiž nevím, na kterém zámku zrovna natáčí Honza Čenský pohádku, ve které si po letech opět zahraje postaršího, lehce okoralého prince. Naopak pivo mají takřka všude.

Takže žena vybírá a já musím sehnat prachy a pak taky umýt auto. Mé tři krásky přece nepojedou v nějaké, zapatlané, špinavé, černé kraksně s kufrem plným prázdných krabic od obkladaček.

Dost na tom, že nevlastním ani Mercedes ani Audi, nebo alespoň vůz s leteckými vrtulkami na kapotě, což moje dvě soutěživé dcery určitě mrzí. Ta selfíčka na Facebooku s Bavorákem v pozadí prostě vypadaj o dost líp, než se Škodovkou.

Takže auto umyto a už se jen čeká, kdy budou dámy vypraveny k odjezdu. Uplatňuji klasickou chlapskou fintu. Počítám s reálným odjezdem o cca 56 minut později, než bylo dohodnuto. Takže prostě na oko řvu, že se bezpodmínečně odjíždí v 9.00, ale vlastně je mi jasné, že se odjede v 9.56.

Kupodivu odjezd nezdržuje manželka, která už naštěstí dávno pochopila, že namalovat na obličej pětačtyřicítky ksichtík pětadvacítky neumí ani David Copperfield.

Takže se čeká až si puberťačky zapatlají a vymačkají pupínky, vyberou tu nejkratší sukni a tričko ze kterýho jim poleze pupek, zadek a předek, pohádají se s matkou o nutnost zabalení se do péřové bundy a nakonec si půl hodiny vybírají ty správné boty, které je samozřejmě zhruba patnáct metrů od baráku odřou natolik, že se jim chodidla osypou vražednými, krvavými puchýři.

Takže já prostě ležím v teplácích a domácím triku na gauči, snažím se nestresovat a sleduji nějaký pěkný, poučný dokument o broucích hovniválech, jak v klidu a pomalu koulí svoji kuličku životem.

Z gauče vstanu teprve v okamžiku, kdy se ženy shluknou v zádveří a začnou vybírat ty nejvíc tlačící boty. Mám to prostě vychytaný.

No a pak se jede. Samozřejmě, že se musíme minimálně dvakrát vrátit, protože jsem doma zapomněli něčí mobil, peněženku, deštník a maminku.

Cesta bývá samozřejmě plná nástrah, objížděk, zkratek prodlužovaček, sražených zvířat a přejetých cyklistů, hádek a dotazů, kdy už tam budem? V této chvíli jsem já už viditelně vystresován, toužím po konci dnešního odpočinkového dne a tiché samotě v zapomnění ve mém kaktusovém skleníku. Dokonce se snad i těším na zítřejší pravidelnou hádku se svými dlužníky a dokonce i jak budu zítra pro Babiše vystavovat ty "báječné" EET doklady a tisknout tři zbytečné účtenky na jednu prodanou sprchovou hlavici za osmdesát korun. Ach jo to bude pohodička prostě "úžo".

Nicméně nakonec zaparkujeme pod zámeckým areálem a vypukne zděšení:

Maminka: Pohádka  "Princ co měl ischias" se natáčela včera a výstava "Lokální nuance výroby křehkých háčkovaných krajek v sedmnáctém století." skončila minulý týden . Za mě "Hurá!"

Tatínek: Bufet u parkoviště je zavřenej, pivo se nečepuje, protože sezóna teprve začíná.

Puberťačky: "Ježišikriste k tomu pitomýmu zámku se musí do schodů! a není tady signál" Mrtvé,oněmělé mobily jen tupě září, jak kosti ztracené karavany v poušti Gobi.

Takže se vyškrábeme k bráně, zakoupíme vstupenky a absolvujeme velký okruh za rodinné vstupné bratru osm set korun, kupodivu všichni spokojeni.

Manželku zaujaly vystavené gobelíny a historky o sexuálně náruživém hraběti, dcery se vyblbly v pantoflích na parketách a já samozřejmě jako vždycky zvítězil v průvodcově kvízu, protože jsem poznal pás cudnosti a rozeznal Halapartnu od Partyzány. Přes historický chlapský hračičiky jsem totiž machr!

Takže se jde na oběd a zde nastává opět další drobný zádrhel. Totiž, kam se půjde? Požadavky se samozřejmě opět různí:

Maminka: "Hlavně aby to tam bylo zdravé a čerstvé, měli tam nějaký lehký salátek, nezruinovalo nás to a nesmažili tam na přepáleném tuku!"

Puberťačky: "Hlavně aby to tam bylo dost luxusní a trendy, Pohlreich tomu dal minimálně dvě hvězdičky, interiér byl cool a na obědy tam chodili rapeři a youtubeři a byla tam samozřejmě  zdarma wifina.

Tatínek:" Mně stačí pivo a připálenej řízek, ale velkej a prorostlej a na česneku!"

Takže se poobědvá, samozřejmě stálo to zase minimálně litr, manželka chtěla vrátit salát s mrtvou housenkou, puberťačky si do objednaného steaku za dvě stě padesát dvakrát kously a pak to odložily, že je to moc krvavý a já si prostě jako vždycky na připáleném řízku pochutnal a Krušovice byly taky dobrý.

Vyjdeme před hospodu, protože na plánu je ještě nějaká ta procházka v přírodě a na obloze samozřejmě mrak jako prase a začíná pršet a tak blesková změna plánu a jede se do ultra mega hypermarketu, který je "čirou náhodou" nedaleko za blízkým velkoměstem, protože táta je po tom řízku a dvou pivech tak trochu vláčnej a tak nebude schopen odporu a pustí do oběhu nějaký ty vybraný prachy.

Samozřejmě, že se ukáže, že puberťačky nemají co na sebe a z džín jim lezou kolena a z mikin lokty a taky je tlačí ty strašně drahý Airmaxy, co jsem jim loni koupil jen po srdcervoucí přísaze, že už jim neporostou nohy a taky potřebují dvě, tři podprsenky(kristepane ony už to nosej????) a šikl by se i novej batůžek, co se mu teď říká "Bag."

V tom okamžiku manželka začne smutně a dojemně šilhat, že ona by taky potřebovala nějaký hadříky a já jsem ospalej a tak mě ty moje dobré ženy ujistí, že s nimi vlastně ani nemusím do toho chrámu konzumu chodit, stačí, když jim dám peněženku ve které jsou všechny moje  prachy a pak taky kreditku a ať si chudáček starej, unavenej klidně zdřímnu na parkovišti v autě. Ony už tu dřinu nakupovací obstarají nějak samy.

Já vlastně po krátkém váhání  a niterném souboji pochopím, že to bude asi nejchytřejší věc, co můžu dneska udělat a tak si sklopím sedadlo, pustím v rádiu Honzu Nedvěda a Brontíky a za zvuku hitu "U stánků na levnou krásu" usnu spánkem spravedlivých, chrápu si hlasitě a svobodně na celej kokpit a slintám na svý kožený sedadla a když mám hodně velké štěstí, tak se probudím až zase doma v teplácích na gauči u televize. A rodinný nedělní výlet máme zase pro jednou z krku.

No, to je dost, že jsem taky jednou udělal něco pro rodinu!