Na mozek mi lezou krátký ponožky.

Sakra, kdy se vlastně z mladého chlapa stane starý tata? Někdy si říkám, že si mě ty moje děcka ani nezaslouží. Obávám se, že můj táta si to ještě nedávno říkal taky.  

Dneska ráno byla u nás v domě kritická situace. Mladší dcera má děsnou rýmu a tak ji moje měkkosrdcatá manželka nařídila, že dnes zůstane doma, protože by tam ve škole jen na všechny prskala, rušila vyučování hlasitým troubením do papírových kapesníků, utopila vedle sedící spolužačku horou zmuchlaných posmrkaných kuliček a do hlavy plné vody by toho stejně mnoho nedostala.

Starší dcera, když zaslechla, že se vydávají neschopenky, se okamžitě zlomila v pase a prohlásila, že díky těm strašným krutým bolestem v břiše je také výuky neschopná. Někdy mám pocit, že mladé dámy mají bolesti břicha takříkajíc na přání, Případně, že jsou schopny menstruovat třikrát měsíčně. Ale vlastně, vždyť ty starší vdané pak zase často děsně bolí hlava. To přeci známe, že chlapi.

Ukrutné bolesti břicha jsme jí ale už my rodiče nesežrali, takže se pokusila ještě alespoň vyloudit omluvenku do tělocviku a když ani tu nezískala, nafoukla uraženě tváře a prohlásila, že tak to zase dostane nějakou "pěknou" čtyřku,nebo pětku.

"Kruci, to dítě nás snad svým prospěchem cíleně trestá za neliberální výchovu!"

Tak jsem ji alespoň jako malé bolestné odvezl do školy, přestože u nás musí děti chodit normálně pěšky, aby alespoň chvilku dělaly něco jiného, než je sezení u PC a tabletů.

Má snaha o zapředení konverzace narážela na nafouknutou bariéru jejich líbezných tváří.  O čem by se taky s natolik necitlivým tvorem, jako je otec, který ji nutí chodit do školy, bavila??? To dá rozum. A tak jsem jeli do školy víceméně mlčky.

Venku po ránu lehce mrzlo, jaro zatím strká do našich krajin jen nesměle jediný prstíček a tak jsem míjeli spousty spolužáků zachumlaných do zimních bund a kulichů. Jak tak dcera u školy vystupuje a vytahuje své ladné dlouhé končetiny z auta všimnu si, že má zase ty krátké letní ponožky a kalhoty do půli lýtek a celé nohy holé.  

Nám starostlivým rodičům je samozřejmě hned jasné, že si nachladí achilovky, ledviny, rozmnožovací orgány a bude celoživotně vystavena mnohým strázním a my přijdeme o vnuky, protože žena je přeci křehký organismus, když má ty neustále bolesti v podbřišku a následně v hlavě.

Nadechuji se tedy, že spustím ranní kázání a v tom se na mě dcera naposledy zahledí, těsně před tím než práskne dveřmi, nafouknuté tváře rozpustí šibalský úsměv a prohlásí:

" Tati, jestli na mě zase spustíš kvůli těm krátkým ponožkám, co ti tak lezou na mozek, tak si budu myslet , že už jsi strašně starej! Dneska bude přes den hezky teplo, tak ahoj a nerozčiluj se" A práskne mi před nosem dveřmi od auta.

Zalapám jen lehce po dechu a na chvíli mi ta připravená řeč uvízne v krku. Pak ji spolknu, zařadím jedničku a odfrčím.

"Vždyť já přece ještě nejsem žádnej, starej, protivnej dědek, ne?"

A vlastně, když se nad tím tak v klidu zamyslím, kdo ještě skoro nedávno, před pouhými třiceti lety, odjel ve druháku na průmyslovce na lyžařský kurs v bílých kotníčkových plátěných "Čínách," a chtěl lyžovat na svahu v ošoupané "Džínsce" znažky Lee Coper?  

"No Davide, kdo to byl??"

Takže svět se vlastně jen točí furt do kola. Amen!