Státní vyznamenání jsou vlastně dnes takový cejch.

A s cejchem se slušnému člověku těžko žije. Nedostat vyznamenání od člověka nehodného úcty je vlastně štěstí.

Státní vyznamenání by mělo být určitým projevem úcty a poděkováním. Vyznamenaný by se měl cítit býti vyznamenáním poctěn a oceněn.

Aby se vyznamenaný mohl cítit vyznamenáním poctěn. Musí si vážit toho, kdo ho vyznamenává. Pokud tomu tak není a státní vyznamenání je jen oceněním určité servility, nebo příslušnosti k nějaké domněle správné partičce, udělované někým, kdo si vlastně úctu nezaslouží, není státní vyznamenání vyznamenáním a poctou už vůbec ne .

V takovém případě je vyznamenání pouze obyčejným cejchem. Cejchem, který je bohužel hanba nosit.

Proto, nedostat vyznamenání od člověka nehodného úcty, je vlastně štěstí.

Kdo navíc podmiňuje udělení projevu své úcty jakoukoliv úsluhou, ústupkem, nebo dokonce určitým typem vlezdoprdelkovství vůči někomu třetímu, je vlastně morální korupčník a handlíř.

Doufám, že my obyčejní lidé, kteří za celý svůj život nedokážeme vykonat nic tak úctyhodného, abychom museli zvažovat, jestli přijmeme za svůj čin nějakou státní poctu, a také nikdy nebudeme muset přemýšlet, jestli se převzetím této pocty, z rukou kohokoliv, nezpronevěříme sami sobě, najdeme alespoň sami v obě tolik sebeúcty, že v příštích prezidentských volbách zvolíme osobnost, od které mohou úctyhodní převzít státní vyznamenání, aniž by pozbyli své úcty. 

Dlužíme to jim i sami sobě.