Děti, tatínek se zbláznil.

Ano i to se může stát. Proč by vlastně muž ve středním věku nemohl být tak trochu cvok. Mně už to dělání rozumných věcí leze občas krkem.

Mám na tom světě příliš málo libůstek a slabostí. O většinu mne připravila manželka, rodina, práce a přibývající věk. Ano například já jsem se kdysi rád přátelil s různými děvčaty a rád jsem, jak se u nás říká: "Lehce zapařil".

Manželka má bohužel k možnosti "Lehce zapařit" jeden takřka neprůstřelný,univerzální a odmítavý argument:

"Prosím tě brzdi, máš doma tři děcka!"

A tímhle argumentem se dá zatrhnout vlastně všechno. Například skok z padáku a bungee jumping, noční turnedó po striptýzových barech, lezení do jeskyní a na špičaté skály.

Navíc manželka používá prastarý ženský trik a dobře vaří, takže mě zákeřně váhově upravila na více než sto dvacet kilo, takže nemohu absolvovat ani tandemový skok padákem. Páč bych zlomil instruktorovi vaz. Bungee guma, by se pak zase natáhla až na délku odpovídající mínus sto dvaceti centimetrům pod zemský povrch. A že bych chtěl zrovna čelem rozmlátit kanalizační roury, to se mi nechce. V jeskyních pak zase pravidelně uvíznu v nějaké těsné průrvě a speleologové pak musí kvůli mému vyproštění, odstřelit minimálně tři tuny krásných a nenahraditelných stalagnitů a stalaktitů Semtexem, což ve výsledku pro mne znamená "Naprostý zákaz vstupu" do podzemí.

Kupodivu do práce vydělávat prachy můžu kdykoliv. Tam naopak platí:

"Přidej, máš doma tři děcka"

V touze po nějakém tom dobrodružství ve kterém bych ovšem neohrozil své výrobní nástroje, holky netěšte se, hovořím o mozku a prackách, nejsem přece Gigolo, jsem si tedy asi po patnácti letech zakoupil alespoň počítačovou hru. Dcera mne informoval , že prej se dokonce někteří Youtrůbeři živí tím, že tyto hry hrají life na síti a vtipně je komentují a přímý přenos jim pak vydělává na nákup kukuřičných pukanců, které si u hry sypou na hlavu a na klávesnici, což je prý děsná legrace. Haha!

Uffff, dneska se dá živit fakt skoro vším, ale já jsem bohužel ten typ, že musím stále pracovat.

Zakoupil jsem tedy strategickou hru, kde si postavíte město a těžíte zlato a budujete armádu a pak válčíte.  Přinesl jsem krabičku domů a zastrčil do PC. Nedařilo se mi to nainstalovat, tak jsem potupně požádal mladší dceru, zda by i s tím nepomohla. 

10.00 hodin Instalace  šla nakonec jako po másle a tak jsem brzy stavěl v počítači kasárna, ubikace a osazoval pole. Samozřejmě, že jsem si navolil ten nejlehčí mód a pouze jednoho soupeře v inteligenční úrovni postaršího kokršpaněla.

Poněkud mne roztrpčilo, že hraji za Rusko i když Chrám Vasilije Blaženého vypadal na monitoru prostě bombově. Horší už to bylo s mužiky. Dělat se jim nechtělo a bránit město taky ne. Nejraději bezhlavě útočili.

Můj soupeř byl Prušák a od začátku mne nemile tísnil. Asi po dvou hodinách mne manželka donutila hru přerušit a jít k obědu. Zanechal jsem tedy svou zdecimovanou armádu pod hradbami Kremlu a zhltnul pstruha s bramborovou kaší.

"Říkala jsem si, že bychom po obědě s holkama mohli někam na výlet." Nadhodila manželka.

"Zbláznila ses? Teď když nepřítel stojí před branami? Já tu zatracenou Moskvu musím ubránit i kdybych měl vypustit duši." Zamítl  jsem manželčiny plány a vysloužil si ošklivý pohled. Ten den první. 

12.30 hodin Zbytky od oběda jsem spolu s nádobím smetl ze stolu a opět zaujal bojový posed.

15.00 hodin a já se stále zoufale bráním. Zadnici mám osazenou, na čele se mi zrcadlí pot. Starší dcera se zmínila, že mám divoký pohled. Stále bráním Moskvu. Na otázky už odpovídám pouze: "Da a nět." Mladší dcera mne zásobuje tekutinami, abych nepadl vysílením, ta starší sedí vedle mne a kontroluje na horní listě stavy surovin.

17.00 hodin Ten Prušácký bastard mne bombarduje armádou za armádou. Toho však bohdá nebude,aby český rek z boje utíkal. Naštěstí jsem zjistil, že jsem bohem políbený dělostřelec a tak se bráním značné přesile. Manželka odjela na návštěvu k matce. V zápěstí pravé ruky mám úporné křeče, jak klikám v kasárnách soldáty a koně.

18.00 hodin Dcery mne dávno opustily, přestalo je to bavit. Už se nepotím, trpím nedostatkem tekutin a na zadnici mám středně těžké opruzeniny. Naštval jsem se a zoufale zaútočil, bohužel jsem vzápětí zjistil, že obrana mi jde líp.

21.30 hodin Manželka s dcerami nade mnou stojí a kroutí hlavami.

"Děti tatínek se nám zbláznil." prohodí manželka a odcházejí spát. Držím se s vypětím sil, klikací ruka je podivně šedá. Oči má rudé a vypoulené z lebky. Vypadám prej jak troska.

24.00 hodin vyčerpáním jsem na klávesnici usnul, situace je stále stejná, jako ráno v 10.00. Mí drazí Rusové jsou zoufalí, jako já sám. Ležím a chrápu s hlavou na zbrani(na klávesnici) a v dlani křečovitě svírám myš. Padl jsem za Rusko za "Ródinu", za Kreml.Teď mne Prušák vyřídí a už nikdy se molodcům nebudu moct podívat do očí.

07.00 hodin druhý den ráno. S hrůzou se budím s hlavou na klávesnici, ani nechci pomyslet na ten nápis přes celou obrazovku "Prohrál jste!" Kolik jsem zmařil fiktivních životů, kolik gigabajtů krve bylo kvůli mě prolito. Nahodím PC a na obrazovce místo prohry září velké "Pause" Zřejmě jsem čelem náhodou udeřil do správné klávesy. Moskva je zachráněna a mužici u kanónů podřimují a čekají až je zase oživím a rozpohybuji.

Takže, aby bylo jasno, nemají to ti Yotrubeři vůbec jednoduchý, je to děsná fuška a dřina a taky je to o zdraví a tak to PC v posledním záblesku pudu sebezáchovy vyškubnu ze zásuvky a jdu raději do práce. Tam si aspoň od té krvavé řeži odpočinu.

Ufff, to byla tedy pařba, jsem tak celý otlačený, osezený a zapařený , že se budu asi  muset zasypat dětským zásypem.